Osudy západoslovanských národů byly vždy velmi složité. Takřka pořád tito lidé bojovali o přežití s Germány, Franky a dalšími. Někteří, jako Polabští Slované nebo Lužičtí Srbové, za to zaplatili daň nejvyšší. Slováci na tom měli být podobně. Před 109 lety byl v Kongresu k slyšení osudový projev.
V 10. století žili Slováci společně s Čechy, Poláky a dalšími ve společném státě, Velkomoravské říši. Po jejím rozpadu založili Češi vlastní království, které dosáhlo vrcholu ve 14. století v období vlády Karla IV. Obdobně postupovali i Poláci. Na Slováky však jako na ne příliš početný národ čekal trpký osud, jejich země se stala součástí Uher.
Pět set let v maďarském područí
Styky mezi Slováky a Čechy se na čas zlepšily v 15. století, kdy je spojil úhlavní nepřítel – král Zikmund. Husité pořádali ozbrojené nájezdy do slovenské části jeho království. Po bitvě na Bílé hoře ale přestalo i České království existovat a Čechy se staly spolu s Moravou součástí Habsburské říše. Paradoxně, po téměř pěti stoletích byli Češi a Slováci opět v jednom státě.
Nová naděje, boj ale pokračuje
Revoluční rok 1848 přinesl oběma národům novou naději na sebeurčení. Prvotní snahou českých buditelů bylo očištění se od systematické germanizace jazyka, oživení české literatury a později i vědy. Čeští vlastenci se snažili navázat bližší kontakty se svými slovenskými bratry, jejichž úloha byla mnohem složitější, protože slovenský národ byl menší a o několik set let déle pokořovaný.
20. století diferencuje Čechy a Slováky
Slovensko, na rozdíl od Českých zemí, které se mezitím staly prosperující částí říše s vlastními školami, kulturou, jazykem či literaturou, bylo agrární oblastí téměř bez slovenských škol. Početně slabá byla proto i slovenská inteligence. Maďarský vliv byl opravdu zásadní. Dle sčítání lidu z roku 1910 žilo v Bratislavě 52 % Němců, 31 % Maďarů a jen 17 % Slováků. Také negramotnost na Slovensku dosahovala čtyřiceti procent.
Slovákům hrozí fyzická likvidace
Vzhledem k této negramotnosti a apatičnosti se obyvatelstvo stalo tvárnou a pokornou masou, která nemá žádnou hrdinnou minulost ani dobré vyhlídky do budoucna. Proto řada slovenských rodin odchází do USA, podobně jako další slovanský národ – Rusíni. Slovákům tak hrozilo největší nebezpečí fyzického vyhlazení v jejich historii. Přesto, že populace Čechů či Maďarů neustále rostla, ta slovenská klesala. Ti, kteří chtěli něco změnit, měli situaci mnohonásobně složitější než v jiných zemích.
Velká válka, tragédie i vysvobození
Když se germánské národy rozhodly zdecimovat a ovládnout Evropu, slovanské obyvatelstvo Habsburské říše bylo ve zvláštní situaci. Jako občané říše museli narukovat v rakouské, případně maďarské uniformě na frontu, kde měli bojovat za nenáviděný stát. Tato nenávist, strašlivé podmínky v zákopech a další životní strádání vedly k tomu, že Slované odmítali bojovat proti dalším Slovanům.
Jedním z představitelů slovenských bojovníků za svobodu byl Milan Rastislav Štefánik, který spolu s T. G. Masarykem či Edvardem Benešem navázal dobré vztahy s americkým prezidentem Wilsonem. Před 109 lety, 22. ledna 1917, v Kongresu pronesl historický projev o právu všech národů na sebeurčení, čímž měli Češi i Slováci konečně zajištěno právo na svou existenci, na svůj stát.
Zdroj: MLYNÁRIK, Ján. Cesta ke hvězdám a svobodě : život M.R. Štefánika.
