Ponořme se nyní do vyprávění Josefa Podzemského: „Onou ženou byla Marie Podzemská, svobodná, sestra zastřeleného Štěpána Podzemského, tetička zabitého syna Štěpánka Podzemského a švagrová Anny Podzemské trpící v koncentračním táboře. Měla i další bratry, kteří v tragické době nebydleli v Lidicích, a sice to byl Ing. Josef Podzemský bydlící v Nové Pace a MUDr. Karel Podzemský z Nepomuka. A právě o Karla Podzemského jde. V době tragédie v Lidicích byla moje teta Marie na návštěvě u svého bratra Karla v Nepomuku. Návrat do Lidic nebyl možný a naštěstí nacisti nevěděli, kde se Marie nalézá, i když po ní bylo zahájeno velké, ale bezúspěšné pátrání.
Z počátku ji její bratr Karel ukryl mimo své bydliště, později, kdy pátrání nacistů skončilo, ji po tři roky až do konce války v květnu 1945 ukrýval ve svém domě, kde měl i svou lékařskou ordinaci, a to tajně ve sklepní místnosti. Při odhalení by ji hrozil koncentrační tábor a krutý trest by hrozil i samotnému ochránci. Navíc jeho manželka byla evidována jako židovka, sledována a tehdy chodila s povinným označením JUDE. Marie mohla chodit ze sklepa ven do zahrady, ale jen na chvíli a pouze v noci. Její tříleté utrpení, nedostatek světla a tepla, a neustálá obava ze zatčení, se podepsalo na jejím psychickém stavu. Po květnu 1945, kdy se nemohla vrátit do zničených Lidic, nakonec s porušenou psychikou začala tříletou ochranu svým vlastním bratrem považovat za dlouhodobé utiskování jeho vinou a odjela za svým druhým bratrem Ing. Josefem Podzemským, který tehdy bydlel v Trutnově. Tam pak bydlela nedaleko jeho bydliště v soukromí.
Fakta:
- 5. 1942 – spáchán atentát na Reinharda Heydricha
- 6. 1942 – vypálení a zničení obce Lidice (vykopány i stromy a mrtví z hrobů), byli zastřeleni všichni muži, ženy a děti deportovány do koncentračních táborů.
Po půlnoci z 9. na 10. 6. byli obyvatelé obce vyhnáni ze svých domovů. Na návsi byli muži odděleni od žen a dětí a zahnáni do sklepů Horákova statku. Byli povražděni na zahradě statku.
Ženy a děti Němci převezli do Kladna. Ženy byly poté odvezeny do koncentračního tábora Ravensbrück. Děti pak putovaly do dětských domovů, některé k poněmčení. Jejich poslední stopa končí v koncentračním táboře Lodž.
Přes velkou péči tohoto bratra se její psychický stav stále zhoršoval, její samostatné bydlení se stávalo riskantní, jediným východiskem bylo její převezení do psychiatrické léčebny v Kosmonosích, kde také po určité době zemřela. Jako její synovec mám toto vše v dobré paměti a to už i z toho důvodu, že patřím mezi několik dosud žijících mužských obyvatel tehdejších předválečných Lidic. V létě 1938 jsem bydlel se svým otcem Josefem, rodákem z Lidic a svou matkou v Nové Pace a tehdejší situace vypadala na začátek války s Němci a na bombardování města, kde byly průmyslové závody. Proto nás otec na čas přestěhoval ke svému bratru Štěpánovi do klidné obce Lidice, kde nic takového nehrozilo.
Bydlel jsem tam s matkou a malým bráškou asi tři měsíce. Jako čtyřletý se na obec dobře pamatuji, strýček tam měl statek s čp. 4 nedaleko kostela a koně, na kterém jsem mohl sedět a s kočárkem s bráškou jsme jezdili pěšky pro nákup do Buštěhradu. A měl jsem tam také hodnou tetičku Marušku, která pak měla svůj nezáviděníhodný průběh života, a ten jsem nemohl nechat nepoznaný. Musím k tomu všemu ještě dodat, že i další léta jsme vždy jezdili v letních měsících do Lidic za rodinou Podzemských, naposledy v roce 1941, ale v létě 1942 to už nešlo…“
