V jedenácti letech se stal členem skautského oddílu. Zde si vytvořil vztah k přírodě i hierarchii životních hodnot. Našel tu celoživotní přátele, například budoucího keramika Jana Kutálka (1917 v Praze – 1987 tamtéž) i svou budoucí manželku Vlastu Sychrovskou. Ze skautského prostředí rovněž pocházejí první Bučinovy fotografie z poloviny dvacátých let.
Od roku 1920 studoval na smíchovském gymnáziu, kde v červnu 1928 úspěšně odmaturoval. Na přání rodičů se zapsal ke studiu na právnickou fakultu Univerzity Karlovy, po dvou letech ale studia zanechal. Poté pracoval v obchodě svého otce.
Ve třicátých letech se věnoval makrofotografii přírodních motivů. Svou zkušenost v tomto oboru později zúročil v publikaci Amatér mezi rostlinami a zvířaty a Co děti viděly na louce.
V roce 1936 se oženil a se svou ženou Vlastou plánovali svatební cestu do Bolívie ve spolupráci s františkánským misionářem a Česko-bolivijskou obchodní společností. Pro tuto cestu si zakoupil dvouokou zrcadlovku Rolleiflex a reportážní filmovou kameru Zeiss Ikon Kinamo na 35 milimetrový film. Výprava byla pro obavy rodičů o rok odložena a novomanželé se vydali na svatební cestu na Podkarpatskou Rus.
Během cesty pořídil řadu fotografií a filmových reportáží. Negativy vždy jednou za čas v improvizovaných podmínkách vyvolal, doplnil doprovodnými texty a odeslal do pražských redakcí, takže byly ještě před návratem novomanželů publikovány v tisku (časopisy Ahoj a Ozvěny domova i světa) i ve filmu (filmový žurnál UFA, Československý filmový týdeník).
Po návratu z Podkarpatské Rusi vystavil několik fotografií ze své cesty ve výkladní skříni obchodníka s fotografickými potřebami Karla Popa ve Spálené ulici. Tam si jich všiml architekt Petr Flenyko (1900 v Užgorodě – 1974) a pověřil jej pracemi pro oddělení cizineckého ruchu ministerstva obchodu.
Pro ministerstvo obchodu pak fotografoval a filmoval až do roku 1939. Protože fotografie byla prohlášena řemeslnou živností, musel požádat o živnostenský list, který mu byl udělen v lednu 1937.
Nejvýznamnější výsledky Bučinovy fotografické činnosti na poli propagace cestovního ruchu byly uveřejněny na výstavě Fotografie ve službách cestovního ruchu v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze v roce 1941. Jednalo se o 113 velkoformátových fotografií z archivu ministerstva obchodu, Bučina byl autorem naprosté většiny z nich.
V době po mobilizaci v roce 1938 působil jako fotograf a kameraman u armádního zpravodajského útvaru. Pak nastoupil jako kameraman u Českého zvukového týdeníku – Aktuality. Většinu války (1940–44) pracoval jako laborant u firmy Illek a Paul v Praze na Karlově náměstí. Během války vznikla i jeho kniha Lidé z Javorníka. Fotografie pro ni byly pořízeny během devatenácti dnů na přelomu února a března 1941 v Javorníku nad Veličkou, kniha vyšla na vánoce 1941.
Po roce 1946 pracoval pro Československý zpravodajský film, později také pro Propagační a Krátký film. Při natáčení propagačních filmů o rybolovu a myslivosti, spolupracoval mimo jiné i s fotografem Slávou Štochlem (1913 v Praze – 1990 tamtéž).
Věnoval se rovněž fotografii architektonických a uměleckých památek. Ty vyšly knižně v publikacích pro zahraničí Prager notturno (Pražské nokturno, 1957), Ein Steinerner traum des mittleralters (Město středověkého kouzla, 1958) a A book of madonas (Kniha madon, 1958) v nakladatelství Artia.
Ferdinand Bučina zemřel 10. listopadu 1994 v Praze.
Zdroj: Wikipedie
