Rodák z Trnavy a fotbalový mistr Evropy Karol Dobiaš se pyšní čestným občanstvím Prahy 4 a je na to náležitě hrdý: „Byl jsem hodně překvapený, zavolali mi z magistrátu, že mne navrhli na čestné občanství, je to pro mne velká pocta a čest, na Slovensku i v Trnavě, kde jsem se narodil, jsem v Síni slávy, v Praze 4 žiju již 40 let, potěšilo mne to moc.
Tenis už tolik nehraji, spíš tak karty, nějaká ta beseda a autogramiáda, to ještě zvládám. Ale ředitel turnaje Jiří Bohm mne přesvědčil, snad chyběl nějaký hráč (usmívá se). A navíc se to hraje na Berchtoldu, kde majitel zámku Václav Růžička je můj kamarád, tak jsem nakonec kývl a nelituji, i když na nějaký dobrý výsledek nevypadá (směje se). A to se můj spoluhráč Leoš Tlapa hodně snažil.“ To nevypadalo, ale potom v kartách doslova zářil. Vyhrát, pokud s ním sedí u stolu ještě Antonín Panenka, je prakticky nemožné a komu se to podaří, má pocit, jako kdyby byl mistrem světa.
Antonín Panenka, autor světoznámé penalty, která rozhodla o titulu ME v Bělehradě, má i jiné než fotbalové koníčky. „Maluji obrazy, není to sice žádné velké umění, ale hrozně mne to baví. Mám už asi třicet obrazů a se stejně „postiženými kamarády“ si je pak vzájemně porovnáváme. Zavřu se do sklepa, pustím televizi, otevřu si lahvičku a maluji. Často bývám pomalován celý, ještě teď, jak vidíš, mi zůstala barva na prstě. Stojí mi tohle i hodně peněz, nikoli snad za barvy, ale v tom ajfru nic nevnímám a tak už jsem musel vyhodit čtvery potřísněné kalhoty a tři svetry.“
Hraje také stolní tenis, objevuje se v herně Lokomotivy ve Vršovicích, nedaleko stadionu Bohemians, kde působí v roli prezidenta klubu, soutěž ale hraje v Čerčanech. „Letos jsem toho moc nenahrál, a nějak mne vadí, když ti mladí u toho příliš hlasitě dávají najevo své emoce,“ doplňuje Panenka. Dařilo se mu i na tenisovém kurtu, o čemž svědčí i dělená stříbrná medaile, kterou získali se svým partnerem Martinem Urbanem.
„Tak si představ, co se mi téměř neuvěřitelného stalo“, svěřil se v přestávce mezi zápasy kapelník Olympiku Petr Janda. „Najednou jsem začal v polospánku přemýšlet, jestli je mi přes sedmdesát, nebo přes osmdesát, nějak mi prostě ten vysoký věk neseděl. Bohužel B je správně,“ dodal Petr Janda (hrál ve dvojici s Petrem Machovcem) a prozradil, že tenis hraje třikrát týdně a že mu pomáhá ve zvládání náročných koncertů.
Pokračování našeho rozhovoru přerušil telefonát: „Ježíš, volají mi ze školy, že tam praskla voda a děti stojí na parkovišti, takže tam musím hned jet,“ omluvně řekl starostlivý otec.
A ještě pár slov majitele zámku Václava Růžičky k zajímavému místu, kde se turnaj uskutečnil: „Tady bylo utajované pracoviště protivzdušné obrany Prahy, máme tady spoustu „památek“ na vojáky, třeba bunkry. Byl tu psinec, autopark, to jsme všechno zbourali, dali zámek a okolí do podoby, jakou teď vidíte.“ To je jen minifragment z neuvěřitelné historie tohoto místa, které rozhodně stojí za návštěvu.
Zdroj: Aleš Pohořal, A11 – autorský text
