Vyhrál jste řadu zápasů, získal řadu cen, medailí. Je mezi vašimi trofejemi některá, které si ceníte nejvíc?
Vážím si každého z těch více než 1000 zápasů, které jsem odehrál. Kromě vážného onkologického onemocnění jsem měl jen minimum vážnějších zranění, což považuji také za úspěch.
Nejvíce si cením toho, že jsem se dokázal dostat na tři olympiády v řadě. Těch dvanáct let ve světové špičce ve sportu, který v České republice neměl prakticky žádnou historii ani zázemí, nebylo vůbec jednoduchých.
Když jste ukončil sportovní kariéru, říkal jste, že budete profesionální „odpočívač“. Jak se vám to daří plnit, opravdu odpočíváte a stíháte, co jste dřív nestíhal?
Jak se to vezme. Ještě během kariéry jsem začal pracovat na několika projektech, které se mi rozběhly více, než jsem předpokládal a je s nimi hodně práce. Nadační fond a projekt „STK pro chlapy“, motivační přednášky, firemní badmintonové turnaje a exhibice, práce pro olympijský mezinárodní antidopingový výbor a další. Do toho mi manželka vyhlásila soutěž o manžela roku, takže se snažím být co nejvíce s ní a sbírat body!
Je toho opravdu hodně a člověk má pocit, že když najednou netráví šest hodin denně v hale, tak že by toho měl stíhat podstatně víc. Transformace z profesionálního sportu do každodenního života je velmi zajímavý proces a já se snažím užít si každý moment. Chci být užitečný a pracovat tak, aby mé projekty měly smysl a dokázaly měnit věci k lepšímu.
Vy sám jste v roce 2010 rakovinou varlete onemocněl. Změnila nějak nemoc váš pohled na život? Dá se říct, vám něco dala a něco vzala?
Vzala mi slibně rozjetou kariéru vrcholového sportovce, dodnes věřím, že jsem měl našlápnuto k výrazně lepším výsledkům. Ale čert vem výsledky a medaile! Na druhou stranu mi ta zkušenost dala podstatně víc. Naučila mě vážit si každého dne, kdy se člověk cítí dobře a má svobodnou volbu jak s tím dnem naloží. Takový luxus na onkologickém oddělení prostě nemáte…
Pečujete potom, co jste překonal rakovinu, o své zdraví víc než dříve?
Ze začátku, první měsíce a roky po vyléčení, byl ten rozdíl výraznější. Dnes už člověk občas zase tak trochu spadne do “pěny dní” a rád bere některé věci jako samozřejmé. Ale i díky mé nadační práci si člověk velmi často připomíná, že zdravý člověk má tisíce přání, kdežto ten nemocný jen jedno… Často chodím mezi pacienty s nejrůznějšími diagnózami, úzce spolupracuji s Kontem Bariéry, Dobrým Andělem, Nadačním fondem dětské onkologie Krtek a dalšími organizacemi… Věřte mi, stačí pár minut v takovém prostředí a člověka to velmi rychle srovná pěkně zpátky a pokorně na zem…
Občas si říkám, že je škoda, že více lidí nemá možnost zblízka vidět ty lidské příběhy plné neštěstí, ale zároveň i odhodlání a radosti z maličkostí. Myslím, že by se nám všem potom žilo výrazně líp.
Jak vidíte budoucnost českého badmintonu, máte nějaké nástupce? Nepřemýšlel jste o tom, že byste si je vychoval jako trenér?
Příliš růžově to bohužel nevidím. Ani přes obrovský boom a popularitu badmintonu mezi veřejností se stále nepodařilo vytvořit národní tréninkové centrum, kde by se nejlepší hráči mohli připravovat společně a pod kvalitním trenérským vedením. To je první a naprosto nezbytný předpoklad pro to, abychom byli schopni alespoň zpomalit rozjetý vlak evropského i světového badmintonu, který nám už dlouho ujíždí. Pravidelně máme velmi talentované žáky, dorostence i juniory, ale tam naše hvězdy pohasínají. Málokdo je totiž ochotný vrcholovému badmintonu obětovat vše i v nejsložitějších momentech, kdy hráč přechází z juniorských kategorií do opravdového badmintonu. Ten rozdíl je opravdu propastný a není jednoduché se s tím vyrovnat. Mým nástupcem na olympiádě by se mohl stát Milan Ludík nebo talentovaný Adam Mendrek z Brna, který je o deset let mladší a se kterým jsem hrál své poslední finále Mistrovství České republiky v roce 2016, ale i jeho čeká ještě dlouhá cesta. Rád mu občas pomáhám jako mentor a rádce, ale o kariéře trenéra na plný úvazek určitě neuvažuji. Po dvaceti letech nevedou mé kroky každé ráno do haly a docela si to užívám…
Jaké jsou vaše plány na nejbližší období? Máte nějaký sportovní nebo osobní sen, který byste si rád splnil?
Především bych rád dál rozvíjel projekt „STK pro chlapy“ tak, aby se pro každého muže stal synonymem pro zodpovědný přístup ke svému zdraví a aby žil tak trochu svým vlastním životem. Věřím, že se nám podaří sehnat dostatek partnerů, kteří nám s tím pomohou.
Osobní sen žiji každý den díky skvělé manželce, rodině, přátelům a rozhodnutí žít naplno a správně.
Petr Koukal
jeden z největších průkopníků badmintonu v Česku.
– Narodil se 14. 12. 1985 v Hořovicích.
– Velmi úspěšný byl už v juniorských turnajích.
– Od roku 2007 byl s jedinou výjimkou v roce 2012 každoročním mistrem České republiky.
– Je vítězem a držitelem medailí z řady mezinárodních turnajů, účastnil se olympijských her v Pekingu 2008, v Londýně 2012, kde byl vlajkonošem české výpravy, a v Rio de Janeiru 2016.
– Svou sportovní kariéru ukončil v roce 2016 a v témže roce vydal úspěšnou knihu „Petr Koukal: Jsem.“
– V roce 2014 založil Nadační fond Petra Koukala a v rámci projektu „STK pro chlapy“ se snaží upozornit na nebezpečí této nemoci. Motto jeho projektu je: „Až se chlapi začnou starat o své zdraví jako o auta, budeme mít vyhráno!“
Renata Říhová
