Sovětská diktatura pro něj byla krvavá a zavrženíhodná, ale stejně tak nepřijatelný pro něj byl i americký imperialismus. Není proto divu, že do černobílého vidění světa příliš nezapadal a za svou věrnost levicovým ideálům se ocital na pranýři i po sametové revoluci.
Nejstarší vzpomínka Petra Uhla se vztahuje k bombardování Prahy v dubnu 1945, kdy se s rodiči utíkali schovat do sklepa. Pak na šeříky a osvobození. Byly mu tři a půl roku. A potom na průvod vyháněných a zbědovaných Němců z února 1946, hlavně žen a dětí. Litoval je, ale vnímal, že nenávist společnosti k nim je tak silná, že nad nespravedlností kolektivní viny vyhrálo uspokojení z odplaty. A věřil, že právě vyhnání Němců otevřelo dveře k poúnorovým zvěrstvům.
Socialista a revolucionář
Možná právě vědomí toho, že zlu je třeba odporovat, ho vedlo nejprve k pokusům o reformu socialismu. Sám byl totiž přesvědčením levičák, snil o sociálně spravedlivé, samosprávné demokracii, a v jeho přesvědčení ho inspirovaly i protesty studentů v 60. letech v Paříži, ke kterým se připojil. Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy se podle svých slov snažil co nejvíce uchovat hodnoty, které přineslo politické uvolnění vrcholící pražským jarem co nejdéle, což ho vedlo k založení Hnutí revoluční mládeže. A zanedlouho poté nastoupil svůj první trest vězení za podvracení republiky. Na čtyři roky.
Celá rodina v base
Ironií osudu se v té době ocitla ve vězení i jeho budoucí žena Anna Šabatová, první porevoluční ombudsmanka, její otec Jaroslav, bratři Jan a Václav i švagrová Ivanka. Ti tam byli za letákovou akci k volbám a za šíření samizdatu. Půl roku po Uhlově propuštění se pak ti dva potkali a za další tři měsíce vzali. Jenže zvonec nezazvonil a konec pohádky nepřišel. Po politickém procesu s hudebníky z kultovní skupiny The Plastic People of The Universe vyhlašuje Uhl, spolu například s Václavem Havlem, Pavlem Kohoutem nebo Ludvíkem Vaculíkem, systému otevřený boj – vzniká Charta 77. A následuje další vězení, tentokrát pětileté.
Smrt studenta Šmída
I když mu pobyt za mřížemi podlomil zdraví a způsobil panickou hrůzu ze psů, nezlomil ho. Po návratu začíná pracovat jako topič s Jiřím Dienstbierem a jejich kotelna je místem mnohých setkání a debat a slouží i jako pracovna, kde vznikají „podvratné texty“ vůči režimu. Uhl později zakládá poměrně renomovanou Východoevropskou informační agenturu. Jako její redaktor také předává Svobodné Evropě informaci, že během brutálního zásahu Veřejné bezpečnosti na Národní třídě zahynul student Martin Šmíd.
To byla poslední kapka, která vyhnala veřejnost do ulic. Ukázalo se ovšem, že Uhl se stal obětí dezinformace a na obrovské demonstraci na Letné se za to omluvil. Džin už byl ale z lahve venku a režim se začal hroutit. Podle konspiračních teoretiků byla Šmídova smrt zinscenovaná estébákem Ludvíkem Zifčákem součástí domluvy o pokojném předání moci mezi komunisty a opozicí, ke které docházelo ve všech zemích východního bloku současně.
Zase proti všem!
Po roce 1989 se Uhl stal poslancem, expertem rady OSN pro lidská práva, ředitelem ČTK, vládním zmocněncem pro lidská práva, předsedou Rady pro národnosti i redaktorem Práva. Navzdory tomu, že strávil v komunistickém vězení devět let, kvůli své názorové konzistenci opět narážel, tentokrát na silnou antilevicovou vlnu, která se českou společností po revoluci přelila.
A ocitl se opět v opozici – například proti asociálním pravicovým vládám, proti rozdělení Československa, o kterém rozhodli sami politici, aniž by dali občanům možnost se k tomu vyjádřit v referendu, nebo proti výstavbě zdi v Matiční ulici v Ústí nad Labem, která měla oddělit Romy od většinové populace. Zůstal tak svůj a nezařaditelný až do úplného konce.
Pohřeb mu rodina symbolicky naplánovala na 10. prosince, na Den lidských práv, a jeho hrob zdobí pomník sochaře Pavla Karouse, který se nechal inspirovat mrtvým stromem vytvářejícím oporu pro další život, v tomto případě pro popínavý břečťan. „Podobně se nastupující generace může opřít o odkaz Petra Uhla, jeho celoživotní boj za lidská práva, boj vždy na straně slabších, boj, ve kterém neváhal v každém režimu vsadit sám sebe,“ řekl Karous o svém díle.
Saša Uhlová o svém otci
„S tátou nebyl život vždycky jednoduchý. Jak byl přísný na sebe, byl přísný i na své okolí. Pořádně jsme se seznámili, až když se vrátil z vězení, což bylo koncem mé první třídy. Dlouhé roky byl náš vztah komplikovaný a úplně nejlepší byl koncem jeho života, těch posledních deset let, které jako bychom dostali od Pána Boha, ve kterého zarputile nevěřil, jako dárek navíc. Tehdy jsem pochopila, jak moc ho mám ráda. Asi málo lidí prožilo život tak plný a intenzivní a tak zasvěcený boji za větší sociální spravedlnost.“
S využitím ČTK, Český rozhlas, Wikipedia
