Plzeň zintenzivňuje podporu lidí bez domova. Řadě z nich už pomohla dostat se z ulice a vrátit se zpět do běžného života. Nejnověji například zajistila bydlení a podporu pětapadesátiletému panu Honzovi, který čtyři měsíce přebýval na kamenných schodech katedrály svatého Bartoloměje na hlavním plzeňském náměstí.
Příběh bývalého strojvedoucího dokládá, že hranice mezi normálním životem a ulicí mohou být neskutečně tenké, a také to, že mezi bezdomovci se velmi často nacházejí zcela bezproblémoví lidé. „Po necelém měsíci spolupráce našli sociální pracovníci našeho odboru dostupného bydlení a sociálního začleňování společně s panem Honzou řešení jeho bytové situace. Tento týden mu začal nový život, když se po čtyřech měsících na ulici rozhodl přijmout naši nabídku v právě uvolněném pokoji ve sdíleném bytě. V doprovodu sociálních pracovníků navštívil praktického lékaře a další odborné lékaře, kteří bydlení v tomto bytě schválili,“ přiblížil radní města David Šlouf.
Ve sdíleném bytě má pan Honza plně vybavený pokoj. Sdílený byt bude obývat se čtyřmi dalšími muži. Jedná se o byt velikosti 120 m2, v němž má každý vlastní pokoj, kuchyň a sociální zařízení jsou společné.
V minulosti žil pan Honza běžný život, měl rodinu, zaměstnání i bydlení. Porucha autistického spektra bohužel začala zhoršovat jeho stav, postupně přišel ze zdravotních důvodů o práci, ztratil rodinu i byt. Poprvé se na ulici ocitl v roce 2013. Poté mu kamarádka sehnala byt v paneláku. „Autistická porucha mi způsobuje smyslovou přecitlivělost. Vadí mi hluk, zvuky, světelné vjemy. V tom paneláku jsem se dostal do pasti, byl tam neustálý hluk, zvuky ze sousedních bytů, blikající světla na chodbě,“ přiblížil pan Honza. Vjemy, které zdravému člověku nedělají problém, jeho paralyzovaly, ochromovaly. Nedokázal tak třeba nastoupit do výtahu, cesta na nákup mu trvala i 18 hodin. Po osmi letech z hlučného
bytu utekl. „Řekl jsem si, že potřebuji změnu. Skončil jsem tak znovu na ulici,“ přiblížil. Čtyřměsíčního pobytu na ulici nelituje, poznal mnoho nových lidí. „Není to samozřejmě žádná sranda být na ulici, člověku to ale pomůže i ve vnitřním osobním vyzrávání,“ uvedl.
Symbolem ukončení jeho bezdomovectví bylo vyhození staré bundy do odpadkového koše. Ve svém novém pokoji ve Veleslavínově ulici je spokojený. Pomáhá mu i to, že byt má cihlové stěny, tedy kvalitní izolaci, v okolí je ticho a necítí se tam sám. „Chtěl bych se vrátit k aktivnímu způsobu života. Motoricky toho asi moc nezvládnu, ale uvažuji o tom, že bych si pořídil počítač a psal pohádky, nebo i své zážitky z období bezdomovectví,“ dodal pan Honza, který pobírá invalidní důchod nejvyššího stupně.
„Podepsáním ubytovací smlouvy s městem jeho cesta nekončí, ale teprve začíná. Sociální pracovníci našeho odboru mu budou i nadále poskytovat pomoc a podporu, aby mohl i přes svůj zdravotní stav žít plnohodnotný život,“ doplnil radní David Šlouf. Podle jeho slov každý takový příběh dokazuje, že snaha města není zbytečná.
