Socha, přesněji náklady s jejím odlitím atd., a především úpravy přilehlého parku na Bachmačském náměstí vzbudily jisté občanské pozdvižení vůči staronovému vedení šestky. Radnici a starostovi bylo vytčeno, že věc nebyla řádně prodiskutována. Faktem je, že rozhodnutí o instalaci pomníku padlo v poměrně nedávné době, na posledním zasedání zastupitelstva před letními prázdninami.
Dalším argumentem byl fakt, že se „sníží vsakovací plocha“ parku, čímž byl míněn zlikvidovaný okrasný záhon, který byl ale popravdě dosti zbídačelý.
A pochopitelně vadil fakt, že úpravy parku (předláždění, nové lavičky, úprava zeleně) stály dva miliony korun, socha pak milion a že se plýtvá penězi daňových poplatníků.
To ono se plýtvá, což o to! Ale nějaká socha…
K čemu nám jsou sochy?
Otázka je položena a každý si na ni musí odpovědět sám. Sochy jsou součástí našeho kulturního dědictví. A řekněme si popravdě, že i sochaři potřebují jíst – jen si vzpomeňte na film Pupendo!
Dalším aspektem problému je samotné dílo. Plastika, kterou vytvořili národní umělec Břetislav Benda se svým synem Milanem v 70. letech, je umístěna na 112 centimetrů vysokém soklu. Tudíž 195 centimetrů vysoká postava prezidenta je z úhlu očí diváka zkreslena – zejména hlava. To je známá věc a s tím nikdo nic nenadělá. Takže se prezident zdá být takový titěrný. (Mimochodem Masaryk měl 174 centimetrů.)
Ale výměna laviček parku rozhodně prospěla, i když na tomto typu se na nich bude bezdomovcům asi hůř ležet.
Pár argumentů pro sochu
Umístění sochy před dejvickým nádražím má svoje zjevné opodstatnění. Právě z dejvického nádraží odjížděl TGM do Lán. V nádraží je dodnes Masarykův salonek, který má ale s prezidentem společné už jenom jméno, bůhví kde původní zařízení skončilo. Zachovala se ale příjezdová rampa pro prezidentovu limuzínu, aby starý státník nemusel do schodů. Byla zřízena tuším v roce 1927, kdy bylo Masarykovi 77 let.
Druhým, méně známým argumentem pro Bachmačské náměstí je fakt, že zde byl k 10. výročí republiky, v říjnu 1928, odhalen pomník. Byl zničen za světové války, neznáme jeho podobu ani přesné umístění, víme pouze ze Stehlíkova průvodce Prahou: „Dejvická záložna zde dala vybudovati svým nákladem pomník padlým ve světové válce podle projektu arch. inž. Pokorného a Mayera s reliéfy akad. sochařů Pavlíka a Odehnala. Do bronzu odlila fa Patočka ve Vršovicích.“
(Na fotografii v naší galerii, kterou tipuji na 30. až 40 léta, jsem nalezl pouze Husův kámen z roku 1915, který je v dolní části Bachmačského náměstí dodnes – náměstí totiž neslo až do roku 1925 jméno Husovo.)
Národní umělec Břetislav Benda
Bezesporu zajímavá je i osobnost autora sochy Břetislava Bendy (1897 v Líšnici u Milevska – 1983 v Praze).
V Praze 6 má několik pozoruhodných soch z 20. let, velmi zdařilé jsou alegorické postavy Vltavy a Dunaje v rozích Vojenského zeměpisného ústavu v Rooseveltově ulici, dále vytvořil postavy Krista a Mojžíše nad štítem Arcibiskupského semináře v Dejvicích, trochu schematické čtyři plastiky pěšáka, dělostřelce, pilota a ženisty na průčelí někdejšího ministerstva obrany v ulici Čs. armády a také bizarní dvojici na Vojenském leteckém ústavu v Kafkově ulici (žena má v rukou plynovou masku).
Paměti Pražana bude asi nejbližší jeho socha Pomony (Dívka s jablkem), která od roku 1960 stávala v Chotkových sadech blíž Belvederu – dílo bylo v roce 1998 odcizeno zloději, které sice dopadli, ale sochu nenašli.
Ke konci života tvořil Břetislav Benda společně se svým synem Milanem (*1941), bydleli na Ořechovce v Cukrovarnické ulici.
