A když pojedete ještě k tomu na dostihové závodiště, které je součástí tohoto místa, pak si užijete nejen krásu koní, ale i řadu stánků s typicky slovenským občerstvením. Děti se tu mohou svézt na ponících nebo na kolotoči samozřejmě s koňmi, tentokrát dřevěnými.
Já jsem tu navštívil dostihový den, v jehož úvodu jsem se příliš „neukázal“. Ředitel závodiště Marián Šurda, spiritus agens tohoto místa, mne zastihl pouze v kostkované košili, což neodpovídá bontonu takové události a ani moji pražští kamarádi na tom nebyli lépe. Tentokrát mi výjimečně odpustil, ale jeho ostrý pohled naznačil, že v budoucnu by mi to rozhodně neprošlo. A tak hned po návratu jsem začal čistit svůj oblek a zakoupil novou kravatu na příští návštěvu.
Během dramatických dostihů tu jedna slečna dělala anketu o spokojenosti na závodišti a při vyhodnocování se velmi divila: „Jsem překvapena, že na anketu odpovídalo tolik lidí z hlavního města České republiky.“ Řečeno trochu vulgárně, nás Pražáků tady bylo jako psů, tedy měl bych v tomto případě napsat koní.
Do tohoto místa a na tamní závodiště jezdím řadu let a rád. Nepamatuji si přesně, kdy jsem tu byl poprvé, ale vím, že jsem měl ještě černé vlasy místo nynějších šedin a zmíněný Marián Šurda už tu řediteloval. V průvodcích se toho mnoho nedozvíte, a tak budete-li v Bratislavě už unaveni chozením po památkách, zkuste si odpočinout třeba tady…
Zdroj: autorský text
