Historie muzea sahá k Jubilejní výstavě 1891
Historie sbírek Muzea pražského vodárenství začíná již na sklonku 19. století. Exponáty použité v expozici pražského vodárenství na Jubilejní výstavě konané v roce 1891 byly po skončení výstavy uloženy v depozitáři a vodárenští technici pokračovali v dalším shromažďování vodárenských památek. Po přestěhování ředitelství Pražských vodáren na Národní třídu 13 byly pro stálou vodárenskou expozici adaptovány suterénní prostory. Expozice byla otevřena v roce 1952, odkud se po pětačtyřiceti letech přemístila do Podolí.
Pohled na Engelovu katedrálu je vskutku impozantní
Interiér filtrační stanice je od výstavních prostor oddělen skleněnou stěnou, a tak se návštěvníkům naskytne famózní výhled do tzv. Engelovy katedrály s filtry. Výstavní expozice zachovává chronologické členění vývoje pražského vodárenství od prvních soukromých vodovodů z 12. století, přes renesanční vltavské vodárny a vodárenské pokusy z konce 19. století až po současné zásobování hlavního města vodou. Je tu vystaven originál čerpacího stroje klatovské vodárny z roku 1830, vodovodní potrubí z antického období, část hradního vodovodu z doby Rudolfa II. a řada dalších exponátů. To vše doplňuje řada kopií unikátního a dosud nevystavovaného archivního materiálu a množství historických fotografií.
Velmi cenné jsou sbírky druhů vodovodního potrubí a další historických přístrojů a nástrojů. Samostatně je prezentována unikátní sbírka vodoměrů.
Podolská vodárna je jedno z nejzdařilejších děl architekta Engela
Nová vodárna v Podolí se začala stavět až po vzniku Velké Prahy po 1. světové válce, kdy hlavní město trpělo nedostatkem pitné vody. Stavbu podle zdařilého návrhu prof. arch. Antonína Engela postavila v letech 1929 až 1931 známá stavební firma Václav Nekvasil, stavební a.s. Podolská vodárna patřila k největším v Československu, maximální výkon měla 40 000 kubíků pitné vody denně. Po několika rekonstrukcích byl tento výkon navýšen až na 90 000 kubíků vody za den.
Od 70. let se mísila voda ze tří zdrojů
V letech 1959 až 1969 prošla vodárna rekonstrukcí a byla dostavěna její druhá část, naštěstí byl dodržen původní návrh profesora Engela, a tak byla vodárna ušetřena výstřelků socialistického realismu. Výkon vodárny byl navýšen až na 2200 litrů za sekundu, což odpovídá 190 tisícům m3 vody denně. V průběhu času se pochopitelně měnily i technologie úpravy vody. Po dostavbě vodárny v roce 1969 se v ní mísila voda ze tří zdrojů – vyčištěná vltavská voda s vodou přiváděnou z Káraného a ze Želivky.
Vodárnu hlídají sochy lepých dívek
Průčelí podolské vodárny hlídá galerie pískovcových soch. Ústřední plastikou je socha Vltavy od Józy Nováka. Stojící sochy, představující deset přítoků Vltavy, se nacházejí o patro níže Všechny plastiky alegorií přítoků Vltavy znázornili jejich autoři v rouše Evině, s lepými postavami a s různými atributy. Pro úplnost je vhodné uvést celou řadu soch. Zleva to jsou: Vydra (autor Josef Fojtík), snímající z hlavy plachetku; Otava; šumavská Blanice (autor Zdeněk Vodička) s holubicí na rameni; Malše (patrně také Vodička), Berounka; Sázava; Blanice (Josef Fojtík); Želivka (opět Fojtík), čeřící rukou vodu v kašně; Lužnice a poslední socha vpravo Nežárka (zřejmě Vodička), která má v ruce malý džbánek.
