První prakticky užívanou metodou fotografického procesu je dnes již ne tak známá daguerrotypie. Vynalezl ji francouzský výtvarník Louis Daguerre v roce 1839. Dlouhodobé slávy se sice nedočkala, přesto do dějin vstoupila jako první fotografie.
Historie daguerrotypie nebyla tak panensky čistá, jak se může zdát. Louis Daguerre na procesu fotografie pracoval dlouhých 23 let, než svůj výzkum v roce 1839 završil. Francouzská vláda od něj ale vynález odkoupila výměnou za doživotní rentu. Francouzi si byli vědomi ceny přelomového vynálezu. Ještě v témže roce se Francouzská akademie věd rozhodla darovat daguerrotypii celému světu, a nakonec i bez nároku na odměnu. S výjimkou Velké Británie, kde si o pět dnů dříve Daguerre nechal v zastoupení svůj objev patentovat. Velká Británie měla být jediným státem, kde měl patent platit. Věda ale nakonec zvítězila nad finanční stránkou.
Problémem daguerrotypie byl však od začátku dlouhý proces expozice, tedy zachycení fotografovaného objektu. Většinou tento proces trval několik minut, ale nebylo výjimkou, že i několik hodin, což bylo především při fotografování lidí značně nepohodlné. Osoby se totiž nesměly ani pohnout. Aby toho bylo docíleno, používalo se nejrůznějších možných držáků hlav, rukou i nohou, které se často podobaly mučicím nástrojům. Tento proces zrychlil až Daguerrův student Antoine Claudet, který pomocí chloru získal větší rychlost chemické akce a tím kratší expoziční čas.
I přes její nedostatky byla daguerrotypie první svého druhu. Právě to byl důvod, proč se v poměrně krátké době rozšířila po celém světě. Ve své době (19. století) byla velkou módou, která se dá přirovnat k dnešním mániím na sociálních sítích apod. Možná i proto se daguerrotypisté nepovažovali za řemeslníky, ale přímo za umělce. Avšak pro tehdejší obyvatelstvo byla velmi nákladnou záležitostí, která navíc neumožňovala kopírování, takže každý obrázek byl vlastně originál. Tehdejší snímky však vůbec nemůžeme srovnat s dnešními fotografiemi, daguerrotypie byly malé a špatně zřetelné. Ty nejstarší byly dokonce viditelné jen pod určitým úhlem, což se později podařilo opravit.
Konec daguerrotypie však přišel ještě v 19. století. V roce 1841 objevil Brit Henry Fox Talbot techniku kalotypie, která dovolovala vytvořit z jediného negativu neomezené množství kopií a po ní přišly další, ještě dokonalejší metody. Daguerrotypie, která byla prakticky bez možnosti dalšího vývoje, tak byla brzy opuštěna a stala se vlastně slepou uličkou dějin fotografie.
Zdroj: Malá encyklopedie fotografie, Willfried Baatz, Computer Press, Brno, 2004
