„Každý rok zemře v Evropské unii v důsledku infekce, která je vyvolaná mikrobem rezistentním vůči antibiotikům, 35 tisíc lidí a toto číslo postupně narůstá,“ upozorňuje mikrobioložka Helena Žemličková s tím, že nová antibiotika v posledních letech nevznikla a je tak nutné zachovat účinnost těch stávajících. „Do budoucna by tak bylo vhodné vytvořit limity i pro výskyt antibiotik, případně bakterií rezistentních vůči nim, ve vodě,“ dodává k tomu Dana Kok z Ústavu technologie vody a prostředí VŠCHT Praha. Otevírat související témata, upozorňovat na rizika pro člověka a ideálně v tomto ohledu rovněž ovlivnit legislativu si tak klade za úkol nově vzniklá Česká platforma antibiotické rezistence.
Jak velkým problém v současnosti je rezistence vůči antibiotikům?
HŽ: Téma antibiotické rezistence řeší státy západní Evropy intenzivně dvacet, možná i třicet let. Je to ale stále větší problém. Jde o to, že řada lidí umírá v důsledku nákazy bakteriemi, které se daly dříve bez problémů léčit antibiotiky. Každý rok zemře v Evropské unii v důsledku infekce, která je vyvolaná mikrobem rezistentním vůči antibiotikům, 35 tisíc lidí, alespoň podle statistik z let 2016 až 2019, a toto číslo postupně narůstá. U některých bakterií se navíc zvyšuje rezistence vůči antibiotikům, jež jsou takzvaně rezervní. Jde o záložní antibiotika, která se používají ve chvíli, kdy nefungují po primárních ani alternativní antibiotika. Reálně to tedy cítíme jako hrozbu, u některých pacientů už prakticky není účinné antibiotikum k dispozici. Tohle je ale u nás zatím stále naštěstí extrémní situace.
DK: Na Ústavu technologie vody a prostředí VŠCHT Praha se zabýváme analýzou vody, jak té odpadní, povrchové, tak té pitné. Z našeho výzkumu vyplývá, že čistírny odpadních vod vypouští do životního prostředí určité množství antibiotik i bakterie rezistentní vůči nim. Dříve nebyly tyto polutanty předmětem zájmu, ale s rostoucí hrozbou antibiotické rezistence ve zdravotnictví vzrůstá i potřeba řešení antibiotické rezistence v životním prostředí. Na úrovni Evropské unie se již mluví o tom, že by do budoucna bylo vhodné vytvořit limity ve vyčištěných odpadních vodách i pro vybraná antibiotika, případě bakterie rezistentní vůči nim.
Co způsobuje rezistenci bakterií vůči antibiotikům?
HŽ: Spotřeba antibiotik. Jsou to látky, které se intenzivně používají posledních zhruba sedmdesát let. Antibiotika cíleně využíváme k léčbě a zvýšeným podáváním těchto látek populaci bakterií stimulujeme. Antibiotika jsou z větší části pro bakterie přirozená, díky tomu si vyvinuly mechanismy rezistence, kterými se dovedou proti jejich účinkům chránit. Ale čím více podáváme antibiotika, tím lépe se jim dovedou bránit a mobilizovat své schopnosti odolnosti vůči nim.
Je využívání antibiotik nadbytečné?
HŽ: Je to velké zobecnění, ale jejich spotřeba je nadbytečná. Antibiotika by měla být předepisována opravdu jen u bakteriálních infekcí, moderní doporučení podporují kratší a intenzivnější léčbu. Antibiotická rezistence je však bakteriím vlastní. Takže i kdybychom antibiotika nepodávali vůbec, bakterie budou schopné se jim bránit. Ale čím více je podáváme, tím více v tomto směru své schopnosti zvyšují.
Je problémem i to, že lidé vedle nadužívání antibiotik nevyužitá léčiva nesprávně likvidují? Že je například vyhazují do popelnic nebo splachují do kanalizace, místo toho, aby je – tak já se to má dělat – vrátili do lékárny?
HŽ: Částečně také. Ale i tady pomáhají různé osvětové aktivity spojené se vzděláváním pacientů. Veřejnost by neměla antibiotika pokládat za běžně dostupná léčiva. Když pomineme současnou situaci s dostupností antibiotik. Jde o unikátní léky, s nimiž je třeba v tomto ohledu zvláštně zacházet. Na jiné nemoci lze najít jiná a i nová léčiva, v případě antibiotik jsou možnosti jejich dalšího vývoje omezené. Minimálně v posledních deseti letech nebyla vynalezena žádná takováto nová látka, která by byla následně používána v klinické praxi. Vývoj v oblasti antibiotik prakticky nepostupuje, i když teď se to trochu mění. Farmaceutické firmy o to nemají tak velký zájem jako v předchozích letech. Je tak třeba zachovat účinnost současných antibiotik. Když se ale vrátím k našemu původnímu tématu, i kdybychom teď přestali všechna antibiotika používat, ztráta rezistence bude poměrně dlouhý proces. Rezistence je kódovaná geny, které se mohou v bakteriích udržovat dlouho.
DK: Nedávno jsem narazila na studii zahraničních kolegů, kteří zkoumali vliv různých omezení užívání kolistinu ve veterinární medicíně. A ukázalo se, že sice jde o dlouhodobou záležitost, ale že je poměrně rychle znát určitý pokles této rezistence. Jde tak o důležitost tvorby souvisejících politik a našeho přístupu k těmto věcem.
HŽ: K tomu jsem trochu skeptická. V lidském trávicím ústrojí jsme zaznamenali bakterie rezistentní i vůči kolistinu. To je antibiotikum, které se skutečně používalo zejména v zemědělství. Nyní prožívá renesanci i v humánní medicíně, protože je to antibiotikum, na které bývají citlivé bakterie, které jsou jinak k dalším antibiotikům rezistentní. Je hodně stabilní. Zároveň je to hendikep, antibiotikum se pak udržuje v půdě i v odpadních vodách. Tento typ rezistence se rozšířil pravděpodobně z Číny a je nebezpečný, dokáže se totiž zároveň šířit mezi bakteriemi. V České republice se kolistin používal minimálně, a přesto jsme tu zachytili takto rezistentní bakterie. Není to tedy vůbec tak jednoduché. Evropská unie má sice striktnější regulace než asijské země, USA nebo Brazílie, ale souvisí to také s potravinovými řetězci a importem potravin z cizích zemí.
DK: I z té zmíněné studie vyplývá, že zcela zásadní byl zákaz kolistinu jako doplňkové látky v krmivech hospodářských zvířat v Číně. Když se ale ještě vrátím k likvidaci antibiotik, je důležité si uvědomit, že jejich většinu stejně z těla vyloučíme přirozeně do odpadních vod. Z dotazníkových šetření vyplývá, že léky do odpadu vyhazuje zhruba 20 procent lidí, osm procent je spláchne. Společnosti určitě pomůže, když budou lidé nevyužité léky vracet do lékárny. Čistírny vod navíc nebyly navrhované tak, aby z vody odstraňovaly antibiotika nebo na ně rezistentní bakterie. Tehdy se o tom takto neuvažovalo. Rezistentní bakterie jsou odolnější, čistírnou mohou snadněji projít, čistírny tak nejsou stoprocentní bariérou. V současné době je to ale v souladu s legislativou, ta neukládá sledovat přítomnost antibiotik a odstraňovat je. Přitom takovéto technologie už máme k dispozici, znamená to ale vyšší náklady, které musí někdo uhradit.
Voda má určité samočistící schopnosti a příroda to částečně zvládá sama. Ale tím, jak užíváme velké množství antibiotik, a nejen jich, třeba i kosmetických přípravků či dezinfekčních prostředků, může se leccos kumulovat třeba i v sedimentech. Příroda pak může své schopnosti ztrácet. Jde tak o celospolečenský problém. Musíme se rozhodnout, jak dále k těmto problémům přistupovat.
Znamená to například, že když se napiji vody z kohoutku, dostanu do těla i antibiotika?
HŽ: To patrně ne, a pokud ano, tak zcela stopové množství, nestrašme tím čtenáře. Je také třeba zdůraznit, že ne všechna antibiotika se ve vodě dlouhodobě udrží, většina z těch nejvíce využívaných se velmi rychle rozkládá. Problematická jsou zejména antibiotika využívaná v nemocnicích, proto by se legislativa měla zaměřit zejména na odpadní vody vypouštěné ze zdravotnických zařízení.
DK: A toto je jeden z důvodů, proč jsme iniciovali vznik České platformy antibiotické rezistence. My jsme enviromentální inženýři, zajímáme se o vodu a životní prostředí, snažíme se upozornit na znečištění a hledat vhodné technologie k jejich odstranění. Nemůžeme ale vyhodnotit související medicínská rizika, proto potřebujeme spolupracovat s lékaři, epidemiology, veterináři a dalšími odborníky, kteří nám pomohou definovat souvislosti těchto problémů z jejich pohledu. Potřebujeme postupovat společně a definovat rizika pro člověka. Jen tak lze produkovat (vědecké) výsledky s přínosem celé společnosti.
———
Antibiotická rezistence
je schopnost bakterií odolávat účinkům antibiotik, která jsou určena k jejich zničení při infekčním onemocnění. Bakterie si mohou vyvinout rezistenci vůči antibiotikům při jejich častém nebo nesprávném používání. Tento jev představuje závažný problém pro veřejné zdraví, protože může vést k delšímu pobytu v nemocnici, vyšším nákladům na zdravotní péči a zvýšené úmrtnosti nakažených osob. Antibiotická rezistence se neomezuje na žádný konkrétní region nebo zemi a může postihnout kohokoli bez ohledu na věk, pohlaví nebo socioekonomické postavení. Jedná se o komplexní problém, jehož potírání vyžaduje celosvětové úsilí, včetně vývoje nových antibiotik, zlepšení používání stávajících antibiotik a zavádění strategií k zabránění šíření bakterií rezistentních vůči antibiotikům. Tyto bakterie se mohou přenášet mezi lidmi, zvířaty a životním prostředím, proto je zapotřebí spolupráce odborníku z různých vědních oborů. To si klade za cíl právě vznikající Česká platforma antibiotické rezistence. (text: Dana Kok)
Česká platforma antibiotické rezistence
Jejími členy jsou lékaři, veterináři, mikrobiologové, technologové a experti na životní prostředí z akademické sféry, praktické medicíny, firemního sektoru i státní správy. Platforma bude rozšířena tak, aby sdružovala odborníky ze všech relevantních vědních oblastí a společenských sfér. Dalším cílem platformy je vytvářet prostor pro diskusi, sdílení zkušeností a různých pohledů na danou problematiku. Platforma chce přinášet vědomostní základnu pro státní správu při hledání regulatorního rámce, který umožní účinný boj proti šíření antibiotické rezistence ve společnosti. Bude publikovat správné postupy pro aplikaci antibiotik, metody detekce antibioticky rezistentních bakterií v různých prostředích i technologické postupy zamezující šíření antibiotické rezistence do životního prostředí. (text: Dana Kok)
———
doc. MUDr. Helena Žemličková, Ph.D.
Přednostka Ústavu mikrobiologie 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, Fakultní nemocnice Královské Vinohrady a Státního zdravotního ústavu. Je vedoucí Národní referenční laboratoře pro antibiotika, národní koordinátorkou evropské surveillance rezistence k antibiotikům a zástupkyní České republiky pro agendu antibiotické rezistence v Evropském centru pro prevenci a kontrolu nemocí.
Ing. Dana Kok (roz. Vejmelková), Ph.D.
Odborná asistentka Ústavu technologie vody a prostředí Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Zabývá se identifikací a detekcí mikrobiálního osídlení na čistírnách odpadních vod či ve vodách vhodných k recyklaci. Podílela se na zavedení metod detekce koronavirů v odpadních vodách na VŠCHT Praha V současné době se věnuje budování České platformy antibiotické rezistence (CZEPAR) a organizaci mezioborového semináře Antibiotická rezistence v ČR: Jak společně zastavit nezastavitelné.
Zdroj: autorský článek
