„Věděla jsem, že lidé v té oblasti žijí především z udržitelného cestovního ruchu. To a prodej výrobků je jejich zdroj příjmů, a tušila jsem, že koronavirus je asi také zasáhl. Když jsem potom kontaktovala organizaci Člověk v tísni, tak jsem zjistila, že to tak skutečně je, že měli ten rok kvůli koroně problém s financemi,“ říká Nicolette Havlová.
Proto se pro ně ve spolupráci s Člověkem v tísni rozhodla vytvořit sbírku, a nezvyklou pěší túrou podpořit povědomí o české menšině v potížích žijící v Banátu. „Vybrané finance budou použity především na podporu rozvoje šetrného cestovního ruchu v šesti krajanských vesnicích v Banátu. Právě cestovní ruch je pro krajany důležitým zdrojem financí a podnikání v něm je pro mladé určitou pevnou perspektivou, šancí, že se neodstěhují a budou dál žít ve vesnicích svých předků,“ řekl koordinátor společnosti Člověk v tísni Ivo Dokoupil.
Na účtu, který v souvislosti s jejím současným putováním zřídila organizace Člověk v tísni, se už sešlo více než 40 tisíc korun. Peníze budou použity například na propagaci Banátu jako turistické destinace či na podporu prodeje místních produktů, jako jsou sýry, med a slivovice.
„Prošla jsem pět z šesti českých vesnic, protože Šumice je trochu dál. Těch pět českých vesnic – Svatá Helena, Gerník, Rovensko, Bígr, Eibentál, tak propojuje červená značka, kterou tam zavedl Klub českých turistů, takže jsem je prošla všechny,“ dodává Havlová.
„Žijí jako za dob našich babiček, ráno berou krávy na pastvu, musí nakrmit slepice, postarat se o stavení. Díky náročné práci s hospodářstvím mají to plus, že ráno si můžou dát domácí sýry, vajíčka, džem a tak dále. Oni když nabízejí domácí ubytování, tak vám dávají jenom domácí produkty, a jsou vynikající. Jakože rajčata jsou opravdu rajčata,“ popisuje Havlová s tím, že z pohledu turisty je to snové ale žít tam, musí být opravdu náročné.
Místním Čechům pomáhá turistický ruch si přivydělat k příjmům ze zemědělství. Což ovšem restrikce spojené s pandemií koronaviru a s tím spojený úbytek turistů omezily „Samozřejmě nemají z toho tolik peněz. Příjem z cestovního ruchu jim pomáhá,“ dodává.
Havlovou také po cestě provází zdravotní potíže. Krom očekávaných puchýřů na nohou, které jak říká už ani neřeší, se přidaly i komplikace spojené s trávením. Ty ji nejdříve přivedly do nemocnice v Srbsku a následně zpět do havířovské nemocnice, kam ji odvezl její otec. S jehož pomocí se také vrátila zpět na svou cestu, redakci Našeho Regionu se s ní podařilo spojit, když byla opět v Srbsku. „Dneska jsem to počítala, k dnešnímu dni (14. srpna) jsem došla nějakých 1302 kilometru a před sebou mám nějakých 1020 přibližně,“ říká Havlová v rozhovoru poté, co kolem šesté odpoledne dokončila cestu pro daný den.
Havlová prochází úchvatnými krajinnými scenériemi, o něž se dělí na Instagramu. Krom toho má ale i několik dalších veselých zážitků. Například k rumunsko-srbské hranici přistupovala s obavami, které se ukázaly zbytečné, pohraničníka zajímaly hlavně kontakty na mladou cestovatelku. „“Facebook, nějaký kontakt a Instagram“, že bez toho mě nepustí. Tak tam srandoval,“ popisuje Havlová nadstandartní požadavky pohraničníka v uniformě, který ji navíc vyslal sehnat si stopa, kvůli nemožnosti překročit hranici po přehradě pěšky.
Ovšem na Srbské straně už šlo opravdu do tuhého, tam ji chtěli rovnou provdat. „Hned se ptali, kam jdu, co tam dělám. Že mám zůstat v Srbsku, a že má skvělého syna, že bychom si rozuměli,“ popisuje Havlová pokus o zprostředkované námluvy. Ke sňatku však nedošlo a není ani nevěstou na útěku.
Havlová pokračuje ve své cestě do tureckého města Istanbul, kam by měla dorazit do 21. září. Více zajímavostí z cesty do Istanbulu přináší rozhovor s Nicolette Havlovou na webu nasregion.cz.
Český Banát
Banát je jednou z nejautentičtějších českých komunit ve světě. V roce 1823 se několik skupin Čechů vydalo na dlouhou cestu až do pohraniční oblasti tehdejšího rakouského mocnářství. Tento přesun se uskutečnil postupně ve třech vlnách. První cestu osadníci absolvovali pěšky, a právě v jejich stopách se Havlová vydala. Do Banátu přišli čeští osadníci za Rakousko-Uherska. Stovky rodin především z Plzeňska, okolí Prahy a Kladna, se vydaly pěšky a později i na vorech po Dunaji do neobydlené hraniční oblasti. Nejprve založily vesnice Svatá Alžběta a Svatá Helena. Později přibylo Rovensko, Šumice, Bígr, Gerník a Eibentál. První z nich však nakonec zanikla kvůli nedostatku vody. Dnes ve vesnicích žije více než 2000 krajanů. Ještě v roce 1991 ve vesnicích žilo asi 10 tisíc Čechů.
Zdroj: Nicolette Havlová, ČTK
