Nicolette Havlová o pěší cestě do Istanbulu. Na konci cesty na ni čeká odměna

16.8.2021
Jan Štoll

Česká menšina v Banátu, co vás motivovalo pro podniknutí pouti a jejich podporu při cestě do Istanbulu?

Průvodcuji v Rumunsku, takže o Banátu jsem už delší dobu věděla a měla jsem ho v povědomí. Když jsem vymýšlela trasu, že bych mohla jít do Istanbulu, tak jsem se koukala, kudy vede a jakmile jsem zjistila, že odbočka do Banátu by nebyla až tak dlouhá, tak jsem se rozhodla tu trasu takhle jít. Věděla jsem, že ta oblast a lidé tam žijí především z udržitelného cestovního ruchu. To a prodej výrobků je jejich zdroj příjmů. Tušila jsem, že koronavirus je asi také zasáhl. Když jsem potom kontaktovala Ivo Dokoupila z Člověka v tísni, tak jsem zjistila, že to tak skutečně je. Měli ten rok kvůli koroně problém s financemi, tak jsem se s nimi propojila a rozhodla jsem se pro ně vytvořit sbírku. Tu jsem nechtěla dělat čistě za mě, protože jsem v Banátu nikdy předtím nebyla a neznala jsem tu situaci konkrétně, co je potřeba udělat, aby se jim pomohlo. Proto jsem to propojila s Člověkem v tísni, oni tam dlouhodobě působí, a vědí kde ty peníze využít.

Kde se teď na své cestě nacházíte?

Aktuálně se nacházím v Kneževići v Srbsku. V úterý (17. srpna) bych měla přecházet hranice a dojít do Bulharska.

Měla jste nějakou zdravotní přestávku, jste už v pořádku.

Zdravotní přestávka byla, v milosti jsem měla akutní zánět slinivky a bála jsem se, že by to mohla být znovu ta samá věc. Nakonec se zjistilo, že akutní věc to není, ale to, co mi zjistili, tak to bude dlouhodobější (směje se). Takže uvidíme, jak se to bude ozývat na cestě. Není to nic, kvůli čemu bych mohla umřít, to zase ne. Jenom to znepříjemňuje tu cestu.

Do havířovské nemocnice v Česku vás ale předpoklad dovezli, nemusela jste tam dojít pěšky?

Ono to bylo tak, že můj otec jel na výlet do Srbska a řekli jsme si, že si dáme kafe na půl dne, to už byla doba, kdy jsem ty problémy měla. Nakonec jsme spolu strávili 2 dny, až to dopadlo tak, že jsem mu trochu zničila výlet. Potom jsme se rozdělili. Na den. Mezitím jsem skončila v nemocnici v Boru v Srbsku a zjistila, že ty potíže jsou tak velké, že prostě nejsem schopná jít dál, takže jsme se zase setkali a on mě dovezl do Česka. Protože se z toho svého výletu nic moc neměl tak řekl, že mě hodí zpátky a ten výlet si udělá znovu. Takže nějak takhle to dopadlo, pendloval částečně kvůli mně tam a zpět.

Když už jsme u toho zdraví, jak to snáší nohy?

Zjistila jsem, že nohy jsou u mě nejmenší problém. Na začátku jsem chytla zánět achilovky a ten jsem jakýmsi způsobem zachránila, rozchodila a vyléčila. Takže to pak nakonec odešlo i s nějakým odpočinkem, a jinak nohy úplně v pohodě, to vlastně byla jediná věc. Potom jsem trpěla spíš právě tím, co mi diagnostikovali. Takže hodně střevní potíže atd. To je hlavní problém na cestě, více než nohy.

Člověk by řekl, že budete řešit hlavně puchýře no, ale…

Ne, ty jsem měla už druhý den cesty. Vlastně puchýře, to už člověk potom vůbec neřeší.

Kolik kilometrů máte za sebou a kolik vás ještě čeká?

Dneska jsem to počítala, k dnešnímu dni (14. srpen) jsem došla nějakých 1302 kilometru a před sebou nějakých 1020, přibližně.

Co obnáší prakticky daleká pěší cesta. Je cestování na lehko jednoduché nebo plné složitostí?

Cestování pěšky má své plusy i minusy. Někdy je to složité, někdy hrozně jednoduché. Člověk by si řekl, že je schopen si lehnout kamkoliv, jenže když si tam pak lehne, zjistí, že si lehl do roje komárů protože je tam blízko voda. To pak není úplně příjemné, ale mě to baví, i starosti, které mi to přináší, tak mě baví je řešit.

Na druhou stranu, člověk nemusí balit kufry…

Na druhou stranu ale zase furt balíte stan, spacák a karimatku. Jak jdu na lehko, tak toho nemám moc, takže jsem schopna se sbalit za 20 minut, to je v pohodě.

Do Banátu už jste už jste došla?

Prošla jsem pět z šesti českých vesnic, protože Šumice je trochu dál. Těch pět českých vesnic – Svatá Helena, Gerník, Rovensko, Bígr, Eibentál, tak propojuje červená značka, kterou tam zavedl Klub českých turistů, takže jsem je prošla všechny.

Jak na vás prostředí české vesnice v Rumunsku působilo, jakou tam mají Češi náturu a jak žijí?

Zajímavé a zvláštní bylo po tak dlouhé době chůze dorazit někam, kde se mluví česky. Ale okamžitě jsem se cítila jako doma. Ti lidi jsou fakt vřelí a na mě působí jako Češi, jako kdybych došla někam do zapadlejší české vesnice před 50 lety nebo něco takového. Žijí jako za dob našich babiček, ráno berou krávy na pastvu, musí nakrmit slepice, postarat se o stavení. Díky náročné práci s hospodářstvím mají plus to, že ráno si můžou dát domácí sýry, vajíčka, džem atd. Všechno má své plusy i minusy, když tam člověk tráví čas, tak asi užívá hlavně ty plusy. Oni, když nabízejí domácí ubytování, tak vám dávají jenom domácí produkty, a jsou vynikající. Jakože rajčata jsou opravdu rajčata. Když tam člověk je jako turista, tak se nedře s těmi věcmi okolo. Takže ono je to takové snové ale žít tam, musí být opravdu náročné.

Nejsou možná i šťastnější, než lidé v Česku v dnešní přetechnizované době?

Těžko říct, každý to vnímá jinak. Někdo říká, že je rád, že tam je. Uvědomují si, že dělat kolem zvířat je pro ně příjemnější než chodit někam do fabriky. Jiní lidé zase říkají, že vlastně práce okolo toho stavení je opravdu náročná. Člověk je vázán zvířaty, takže třeba se nemůže jen tak jednoduše podívat domů za rodinou. A samozřejmě nemají z toho tolik peněz. Jsou tam takové dva tábory. Lidé, kteří jsou za to rádi, a ti kteří to berou jako zodpovědnost a vlastně neví, jak to dělat jinak. Fajn je to, že krom práce okolo stavení, tak příjem z cestovního roku jim hodně pomáhá. Nejsou odkázáni jenom na zemědělskou činnost.

Máte nějaký peprný nebo zajímavý zážitek z cest, o který byste byla ochotná se podělit?

Měla jsem hrozný strach při přechodu rumunsko-srbské hranice. Protože to je vážná věc, Srbové nejsou součástí EU ani Schengenu. Není to žádná prča. Můžou vás tam otočit a prostě se tam nedostanete. Navíc to korona znepříjemňuje. Nakonec to dopadlo tak, že když jsem přišla na hranici, tak v Rumunsku jsem vytáhla pas, doklad o očkovaní a ptám se, jestli ještě něco potřebuje. Tak mi tam pán řekl „Facebook, nějaký kontakt a Instagram“, že bez toho mě nepustí. Tak tam srandoval. Navíc ten přechod je přes přehradu a nedá se přejít pěšky, takže mi řekl, že si musím najít někoho, kdo mě sveze. Rumunsky neumím, a snažila jsem se to lidem v autech nějak vysvětlit. Když viděl, jak stresuju a nevím, jak jim to mám vysvětlit, řekl, že mi pomůže, když mu dám ten Facebook. No nakonec to nebylo potřeba.

Na druhou stranu jsem se dostala s někým v autě, a tam se mě zase snažili provdat. Hned se ptali kam jdu, co tam dělám. Že mám zůstat v Srbsku, a že má skvělého syna, že bychom si rozuměli. To byla sranda. Na cestě s tátou v autě už to ale bylo všechno v plné vážnosti.

Ta svatba, nebylo to tak vážné, nejste teď nevěsta na útěku?

Svatba nedopadla. Nejdříve se mě zeptal, jestli jsem ženatá, tak jsem řekla, že ne. Tak jestli mám přítele, tak říkám, že ano. On na to, a to není důležité, takže přítel se nepočítá, dokud to není manžel.

Budete si nechávat nějaký suvenýr z cesty jako někteří jiní pěší cestovatelé, například prošlapané boty?

Jsem fanda tetování a mám tetování z různých koutů světa, tak bych si přála v Istanbulu tu cestu nějakým způsobem zvěčnit. Takže možná něco takového.

Proč vlastně jdete do Istanbulu a co budete dělat, až tam dojdete?

Vždycky jsem byla zaujatá dálkovými treky, ale nikdy mi nepřipadalo, že bych byla natolik připravená, abych šla třeba Pacifickou hřebenovku, která se jde převážně v horách. Tam je nutné posílání balíků a je horší situace s jídlem. Zatímco takto jídlo mám a možnost si ho koupit docela často. Zase na druhou stranu je to ochuzeno o to, že jsem na cestě v uvozovkách opravdu sama. Zatímco na Pacifické hřebenovce člověk potkává další poutníky. Zároveň jsem nechtěla mít velké počáteční náklady na nějakou permici, aby tam člověk mohl jít, na letenky a podobně. Takže jsem si řekla, že prostě vyjdu z domu, že nebudu mít žádný velký počáteční náklad, až na nějaké peníze, které bych dala do vybavení. Pak už šlo jenom o to si vybrat kam. A právě tak mě napadl Istanbul, to je brána do Asie, a mně připadalo docela cool si říct, že vlastně dojdu do Asie.

Taky mi připadá, že země, kterými procházím, tak jsou dost jiné kulturně. Hodně se to mění v průběhu cesty, Slovensko je nám podobné, Maďarsko už se dost odlišuje. Rumunsko, Balkán je úplně jiný, nátura, jazyk a všechno. Turecko je úplně jiné kulturně i nábožensky založené, ta různorodost mi připadá zajímavá. Přesto, že je to vše daleko, tak je to dostatečně blízko vzhledem k tomu, jak rozdílné země to jsou, jaký je to kus světa.

Až do Istanbulu dojdete, předpokládám zpátky pěšky nepůjdete?

Zpátky pěšky nepůjdu (směje se). Měla jsem původně v plánu zpět stopovat, ale vzhledem k tomu, jakým stylem cestu absolvuji, že hodně často kvůli nějakým zdravotním potížím zastavuji, případně jako teď s tou nemocnicí, tak vím, že to nebudu stíhat. Protože 27. září mi začíná univerzita v Anglii a proto už na 21. září mám koupené letenky, takže poletím nazpět.

Přejeme dobrou cestu do cíle.



Nepřehlédněte