Od roku 1911 do 1915 navštěvoval sochařskou a kamenickou školu v Hořicích.
Patřil k nejtalentovanějším žákům slavného sochaře Josefa Václava Myslbeka na pražské Akademii výtvarných umění, kam byl v roce 1915 přijat. Jeho studia však přerušila první světová válka a v roce 1916 musel narukovat. Pod těžkou palbou v Itálii utrpěl vážná poranění obou dlaní, ani toto zranění mu ale v další tvorbě nebylo překážkou. V letech 1919 až 1922 pokračoval ve studiu na Akademii pod vedením Jana Štursy.
Nadživotní vojáci
Akademický sochař Břetislav Benda (1897 v Líšnici u Milevska – 1983 v Praze) patří k nejvýznamnějším umělcům 20. století, od roku 1923 byl členem prestižního Spolku výtvarných umělců Mánes. Brzy se stal úspěšným a uznávaným sochařem, města a obce si u něj zadávaly sochy a busty pro pomníky padlým ve světové válce a o jeho plastiky se zajímaly i soukromé osobnosti.
Jeho dílo je spjato s prvními roky budování armády nově vzniklé Československé republiky, pro jejíž budovy především v Dejvicích a Bubenči tvořil sochy. Je autorem čtveřice monumentálních postav československých vojáků v nadživotní velikosti v průčelí tehdejšího ministerstva národní obrany. Hlavní štáb zdobí jeho sousoší Vojenská věda a Vojenský zeměpisný ústav sochy Vltava a Dunaj.
Jako znamenitý portrétista tvořil busty významných osobností, včetně prezidenta Tomáše G. Masaryka. Jeho busta vznikla v roce 1931, kdy byl sochař Benda pozván do Lán a tam mu pan prezident Masaryk poskytl několik sezení – z původně stanovených tří dnů jich nakonec bylo čtrnáct. V průběhu pobytu v Lánech vznikl mezi prezidentem a umělcem přátelský vztah. Jeho socha ze 70. let, na které spolupracoval i jeho syn Milan, je nově k vidění na Bachmačském náměstí, hned naproti dejvickému nádraží.
V roce 1937 byl v Bendově ateliéru ve Střešovicích portrétován prezident Edvard Beneš, ten ale mistrovi „postál“ jen dvě hodiny.
Sochař ženského těla
Hlavním tématem, kterému se sochař Benda věnoval, byly postavy žen, zejména akty – sám byl zván sochařem ženského těla. To dokládá slovy: „Neznám motiv krásnější, než je žena ve všech svých obměnách, pro sochaře je nevyčerpatelný námět, svými plastikami chci vyjádřit nekonečnou krásu lidského těla, ale i jiné lidské pocity.“
Řada jeho ženských soch je realizovaná v exteriéru, Žena s jablkem neboli Pomona stála od roku 1960 v Chotkových sadech, než byla v 90. letech ukradena, a je prozatím nezvěstná. V lázeňském parku v Poděbradech můžete vidět dílo Mateřská láska, Stojící ženy v Řepích a Vítězství sportu na Strahově. K velmi významným dílům českého sochařství patří i jeho sochy Toaleta III a Přemýšlející z 20. let minulého století. Jeho nádherné plastiky Démétér a Božena byly oceněny zlatou a stříbrnou medailí na Mezinárodní výstavě dekorativního umění v Paříži v roce 1925.
Kromě bronzových soch tvořil i mnoho soch z mramoru, zejména ve 30. a 40. letech.
Pozoruhodné a dodnes nedostižné jsou jeho sochy z carraského mramoru, a to jak v komorním provedení, tak i větší v exteriérech. Říkalo se o skvělých dílech jiných sochařů, že „jsou jako od Bendy“.
Bendovo dílo je pevně novoklasicistní, jako dovršení odkazu Jana Štursy. Přesto se ve 20. letech věnoval i sociálnímu umění, zřejmě pod vlivem Otty Gutfreunda. Soubor plastik „Lidé a díla“ je unikátní kolekcí plastik znázorňujících práci a um českého člověka (Dělnická rodina, Slévač, Horník a zejména Kovář v řadě variací).
Mnohé plastiky byly realizovány s odstupem celých desetiletí, kdy se umělec vrátil ke starším studiím. Na přelomu 40. a 50. let soubor je doplnil Kovák, Svářeč, Technik a další. Celý soubor představuje 58 soch v různém provedení co do rozměrů a materiálu.
Ve své tvorbě se věnoval i náboženským tématům. Prvním jeho zveřejněným dílem se stal reliéf Panny Marie na kapličce v Líšnici u Milevska. Ve 20. letech vytvořil plastiky Ježíše a Mojžíše, které dnes shlížejí z Arcibiskupského semináře v Dejvicích.
Milan Benda
K závěru svého života často spolupracoval na svých dílech se svým synem Milanem (1941 v Praze – 2017). Ten absolvoval pražskou Akademii výtvarných umění, kde byl žákem prof. Vincence Makovského a po jeho smrti prof. Karla Lidického.
Umělecký vývoj Milana Bendy byl v nemalé míře ovlivněn dlouholetou spoluprací s jeho otcem, po tvůrčích pokusech ve studentských letech začal svou samostatnou činnost v roce 1968. Z jeho rané tvorby jsou nejvýznamnější díla – pamětní deska významného českého malíře Josefa Mánesa, portrét nositele Nobelovy ceny básníka Jaroslava Seiferta a další. V této době začal také pracovat jako restaurátor (kolonáda v Poděbradech, štuková výzdoba stropu v Trojském zámku, rekonstrukce barokní kašny v Postoloprtech). Kromě figurálních plastik je ceněna i jeho portrétní tvorba, která čítá na šest desítek děl. Nevyhýbal se ani nefigurativním motivům, jako je například Osvěžující plastika na tenisových dvorcích Sparty Praha.
Po otcově úmrtí vytvořil řadu plastik v životní (i nadživotní) velikosti, které zdobí hlavně parky. Jde převážně o motiv ženského těla v aktu. Také v komorní tvorbě se nejraději nechává inspirovat krásou ženského těla.
