Zdánlivý paradox, obsažený v titulku, můžeme omluvit jistou dávkou poezie. Pohled na barvy vrcholícího babího léta, které každoročně rozzáří stromy i keře, protkané rudými drahokamy šípků, je neméně působivý, než jarní stráně s bělostnými seskupeními třešňových alejí, divoce rostoucího šeříku, zlatě kvetoucích jasanů ztepilých i nepřeberného množství lučních květin.
Vycházka na Kaňk bývala od nepaměti oblíbenou kratochvílí Kutnohořanů i návštěvníků města, kteří mohli shora obdivovat proslulé architektonické krásy města a cestou si prohlédnout ohraničené hrozivé propadliny (důsledek dlouholetého dolování) či památník, připomínající smrt zajatých husitů, popravených v letech 1419 a 1421 vhozením do šachet a krvavé potlačení vzpoury kutnohorských havířů v roce 1496.
Oblibu výletů na Kaňk přerušil zánik výletní restaurace kolem roku 1950, avšak současnost je mnohem nadějnější. Opravena byla úvozová cesta, začínající hned za paneláky největšího kutnohorského sídliště Šipší (z jedné strany lemovaná vinicí a z druhé pastvinami pro stádo ovcí), v roce 2013 byla slavnostně otevřena 30 metrů vysoká rozhledna z kyklopského zdiva, jedna z mála, jež mají bezbariérový vstup, svého znovuzrození se dočkala i restaurace, postupně se vracející jako symbol odpočinku, pohody a občerstvení.
Do výše zmíněného úvozu chodím téměř každý den, někdy vystoupím kolem Macháčkova kamene až na samotný vrchol Kaňku, tyčící se v nadmořské výšce 352 metrů. Shora je vidět okolní města (Čáslav, Kolín) i menší sídla (Nové Dvory, Malešov, Žehušice…), jednolitý pás Železných hor, klikatící se řeky Labe, Doubravu, Klejnárku, takřka jako na dlani máte kutnohorské katedrály, paláce, parky. A tento vzácný dárek máte nyní, zhruba v polovině října 2022, jako každý rok nesmírně působivě zabalen v okouzlující směsici barev, stínů, výkřiků i konejšivých tišin…
