Elegán a džentlmen ze staré školy s hlubokýma očima a sametovým hlasem. Podle divadelního vědce Vladimíra Justla se ve Václavu Voskovi v dokonalé rovnováze snoubilo srdce s rozumem a duší. Za to srdce a duši musel však tvrdě zaplatit.
Už jako malý chlapeček dostal od svého otce, profesora gymnázia na Královských Vinohradech, loutkové divadlo vytvořené podle návrhu Mikoláše Alše zvané Alšák. Vašík se tehdy do loutek zamiloval, s Kašpárkem spával, a když nikdo nebyl doma, zavřel se s nimi do pokoje, zatáhl závěsy a hrál divadlo. Na střední škole se potom stal členem studentského ochotnického sboru a ve školním časopise získával za svůj herecký výkon první pochvalné recenze. V té době také poprvé vkročil na půdu Českého rozhlasu,který se později stal jeho celoživotní láskou. Na vysokou se ještě přihlásil na práva, ale školu mu brzy nacisté zavřeli, a když by se na ní mohl po válce zase vrátit, měl už o své životní dráze jasno – bude hercem.
Kouzlo malých scén
A hned v roce 1945 nastoupil do nejprestižnějšího divadelního stánku, do Zlaté kapličky, do Národního divadla. Setrval tam ale pouhých pět let. Vzhledem k nastupujícím politickým poměrům a svému buržoaznímu původu i katolické víře se rozhodl z něj raději odejít sám. V Městských divadlech pražských, kam přešel, pak setrval až do své smrti dalších 31 let. Dostával v něm ty nejlepší role a mohl tam naplno rozvinout svůj talent. Zjistil, že je hercem malých scén, na kterých nejvíce oceňoval blízký kontakt s divákem. „Tam se nedá nic odšvindlovat,“ říkával o hraní na malém prostoru. Vždy byl dokonale připraven a kolegové ho označovali za profesionála každým coulem. Sám si ale nikdy nebyl jistý, zda jim to náhodou svým hraním nepokazil nebo jestli se na něj kvůli tomu nezlobí.
Ani si neškrtl
V šedesátých letech patřil k nejpopulárnějším hercům tehdejšího Československa. Pak přišlo ale Pražské jaro, do kterého se Voska aktivně zapojil a nakrátko dokonce usedl v poslanecké sněmovně. Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy a především po tragickém sebeupálení Jana Palacha na sebe upozornil hlasitými protesty i uměleckým pásmem věnovaným právě Palachovi. Tím se však ocitl v nepřízni normalizátorů a v podstatě až do roku 1976 si ve filmu nebo v televizi ani neškrtl.
Když se poměry poněkud uvolnily a on dostal další šanci, za šest let, které mu ještě zbývaly, se objevil v téměř čtyřiceti filmech a televizních inscenacích. Například detektivka Noc klavíristy režiséra Jindřicha Poláka z roku 1976, kde hraje postaršího barového pianistu, který na vlastní pěst řeší vraždu, se právě díky jeho výkonu reprízuje až dodneška. Kromě bravurního herectví tam předvádí i své mistrovství ve hře na klavír. Hudba totiž byla jeho velkou vášní a původně uvažoval i o kariéře operního pěvce. Pak ale zvítězila činohra. Mimo jiné i díky Jiřímu Voskovcovi, Janu Werichovi a Jaroslavu Ježkovi, které před válkou hojně navštěvoval v jejich Osvobozeném divadle.
K Voskovým výrazným rolím patří i vypravěč v seriálu Sňatky z rozumu natočeném na motivy stejnojmenného románu Vladimíra Neffa. Kromě divadla vynikal i v rozhlase, kde si zahrál svou vytouženou roli Hamleta, nebo v dabingu. Také učil nastupující hereckou generaci. Jeho nejmilejším žákem byl uhrančivý Boris Rösner, který po jeho nečekaném odchodu musel převzít jím nastudovano u roli Salieriho. Voskovi tenkrát nebylo ještě ani 64 let.
„Voska byl úžasný herec. Jeho umění bylo hluboké, rostlo z jeho intelektu a přitom bylo spontánní. U něho jsem neměla nikdy pocit, že jeho herectví jde jenom přes mozek. Václav dokázal být nesmírně vtipný, milý, byl to zajímavý muž. Měl v sobě cosi podobného jako pan Höger. Oba dva jako by byli z jednoho vrhu, z jedné řeky. Každý z nich měl své charizma, a každý jiné.“
— Květa Fialová
„Voska byl muž elegantního ducha, citlivý a džentlmen. Uměl se chovat a uměl lidi i omlouvat. Jako člověk byl osobnost, a to se muselo promítnout i do toho jeho kumštu.“
– Svatopluk Beneš
