Narodil se svobodné matce a jeho otec, důstojník rakouské armády, se k němu nehlásil. Začátek života jednoho z nejslavnějších českých spisovatelů Bohumila Hrabal nebyl vůbec idylický a ani ve škole nepatřil k premiantům. Jeho talent a schopnost dokonale zachytit osudy lidiček kolem něj jej přesto vynesly na vrchol české literatury.
Šest „koulí“
I když se k němu vlastní otec neznal, už při křtu ho držel v náručí jeho budoucí otčím, František Hrabal, po němž později přijmul i příjmení. O životě v nymburském pivovaru, kam se z brněnských Židenic s matkou přestěhoval a kde strávil dětství, vypráví slavný film Postřižiny. Na studia se vrátil do Brna, ale hned první ročník na reálném gymnáziu byl totální propadák. Na vysvědčení dostal šest pětek a tři čtyřky. Přesto dokázal na přání rodičů nakonec vystudovat práva. Pro něj ale takový život nebyl.
„Po tom roce čtyřicet osm,“ vzpomínal Hrabal, „mladej pán, nosil jsem kravatu, vždycky klobouk, já byl takovej činanej mladej mužík, víte. Ale najednou mně došlo, že takhle nemůžu žít, že bych byl to, čemu se říká konzumní. Věděl jsem, že se musím odstřihnout od pivovaru, od relativního přepychu.“ Odstěhoval se na Kladno, aby se v rámci akce nazvané 77 tisíc do výroby dobrovolně přihlásil na brigádu do hutí, kde vydržel několik let.
Perlička na dně
„Tam jsem se teprve narodil k tomu, abych si všímal, jak žijou ostatní, lidi na Kladně, jak žijou na pražský periferii. Jak je život nesmírně těžkej. Já jsem si řekl, že nechci víc, než mají druzí, a tak, ač jsem teda vystudovanej doktor práv, tak jsem jezdil na Kladno, byl jsem obyčejnej dělník,“ vyprávěl Hrabal.
Mezi „obyčejnými“ lidmi se pak snažil najít božskou jiskru v jejich duši neboli perličku na dně. Tím dnem nebyla ovšem myšlena intelektuální hloubka „fyzicky a psychicky zakrmených občanů“, jak jim říkal Hrabal. Šlo o lidi, které podle jeho slov „vzal osud pořádně do pařátů“.
Krmení holubů
Právě s takovými lidmi si nejvíc rozuměl a o nich nejraději psal. Často se s nimi setkával ve svých oblíbených hospůdkách, které považoval za něco jako kostel. „Hospoda je místo, ve kterém se co nejmíň usiluje o změnu světa a které je co nejvíce proti válce,“ říkával.
Navzdory životnímu stylu „hospodského povaleče“, jak se také někdy Hrabalovi přezdívá, se slavný spisovatel dožil 82 let. A jeho smrt si pro něj přišla nanejvýš zvláštním způsobem, když vypadl z okna v 5. patře nemocnice Bulovka. Krmil prý holuby, ale není vyloučeno, že s životem rozloučil sám a dobrovolně.
Menzlovy Postřižiny
Mezi nejznámější filmy natočené podle knihy Bohumila Hrabala patří legendární snímek Postřižiny z roku 1980. V hlavních rolích v něm excelují Jiří Schmitzer jako poněkud upjatý správce a sládek nymburského pivovaru jménem Francin, Magda Vášáryová jako jeho krásná a divoká manželka Maryška a především Jaromír Hanzlík v roli hlučného stýce Pepina. Všudypřítomnost Pepinova hlasu, před kterým není úniku, introvertní Francin špatně snáší, zvlášť když nemůže přehlédnout určitou duchovní spřízněnost mezi Pepinem a Maryškou. „Ten Francin je nějaké chabrus na nervy, měl by si, podle spisku páně Batisty, omévat přirození vlažnó vodó,“ reagoval na jeho „tiky“ Pepin.
Postřižiny patří zřejmě k nejpovedenější adaptaci Hrabalova díla od jeho dvorního režiséra Jiřího Menzela. Ten podle Hrabala natočil i Obsluhoval jsem anglického krále, Skřivánky na niti, Slavnosti sněženek a především Ostře sledované vlaky, které získaly v roce 1968 Oscara za nejlepší cizojazyčný film.
„Nad každou Hrabalovou větou můžete zároveň plakat i se smát. Je v ní zároveň výsměch a soucit. Jednou jsem se ho zeptal, jak je to možné. A on mi řekl: To je život,“ vzpomínal Menzel v rozhovoru pro Českou televizi na svého oblíbeného spisovatele. Když poprvé četl Hrabala, řekl si: „To je můj autor. Všechno hezké z české literatury, co se mi kdy líbilo, tak je v něm – a ještě silnější.“
Zdroj: Wikipedie, Český rozhlas, Česká televize,
