Podle soudů všech stupňů město neporušilo prevenční povinnost. Údržbu chodníku provádělo v dostatečné míře. Stížnost ženy odmítl Ústavní soud. Spor tak definitivně končí.
Fontána zdobí prostranství před nádražím. Je vsazena v úrovni chodníku a má podobu železničních závor, z nichž tryská voda. Prostor fontány je vydlážděný žulovými kostkami, kolem je zámková dlažba. Žena v září 2017 za deště vstoupila do prostoru fontány, uklouzla, upadla a utrpěla zlomeninu lokte.
Okresní soud ve Zlíně žalobu zamítl s vysvětlením, že se ženě nepodařilo prokázat závadu ve schůdnosti. Příčinou pádu prý nebyla ani nevhodně zvolená dlažba, ani případný výskyt kluzké řasy v místě pádu. Odvolání ženy zamítl zlínský krajský soud. Dospěl k závěru, že prostor fontány je viditelně vymezený a není primárně určený k chůzi. Jde o zkrášlující a zklidňující prvek. Pokud si žena zkrátila při deštivém počasí cestu přes fontánu, tak neužila daný prostor k účelu, ke kterému je určen, a musí nést odpovědnost za následek, uvedl krajský soud.
Podle odvolacího soudu lze ženino počínání současně hodnotit jako nepřizpůsobení pohybu stavebně technickému stavu komunikace a jako porušení prevenční povinnosti na její straně. Občanský zákoník je založený na předpokladu, že „každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností“. Podle krajského soudu tak lze od průměrného člověka očekávat, že při zachování běžné opatrnosti nebude vstupovat do prostoru, kam setrvale stéká voda, a zvolí bezpečnější cestu, čemuž v Otrokovicích nic nebránilo.
Nejvyšší soud sice dovolání akceptoval jako přípustné, protože se zabývalo dosud neřešenou otázkou odpovědnosti za schůdnost komunikace osazené fontánou, nakonec ale podnět zamítl. Okrasná fontána umístěná v úrovni terénu a odlišená od okolního chodníku jiným druhem dlažby není podle Nejvyššího soudu sama o sobě závadou ve schůdnosti.
Žena v ústavní stížnosti uvedla, že učinila vše, co bylo objektivně v jejích možnostech, aby předešla pádu, zatímco žalovaní jakožto vlastník a správce chodníku si museli být závadného stavu vědomi a neudělali nic pro odvrácení rizika.
Ústavní soud odkázal na ustálenou judikaturu k případům chodců, kteří se domáhají náhrady újmy za úraz vzniklý na chodníku. Vždy je zapotřebí se zabývat tím, zda chodec jednal tak, aby vzniku újmy předešel, přičemž lze zkoumat i to, zda zvolil z možných cest tu nejbezpečnější. „Okresní a krajský soud dospěly k závěru, že stěžovatelka takto nejednala, a současně vlastník komunikace prováděl údržbu chodníku v odpovídající míře. Hodnocení okresního ani krajského soudu tak z ústavních mezí nevybočuje,“ stojí v usnesení.
Zdroj: ČTK
