Americký fotograf Nicholas Nixon (1947) se proslavil publikací People With AIDS, do které od roku 1987 přispíval snímky jedinců umírajících na nevyléčitelnou nemoc. Právě odsud pochází dojemná fotografie harvardského studenta Roberta Sappenfielda a jeho rodičů.
„Bylo to v roce 1987. Počet mužů v Americe, kteří se otevřeně přiznali k homosexualitě, byl obří. Bu*ík byla tehdy běžná nadávka. Bylo to ještě v době, kdy neexistovaly žádné účinné léky. AIDS byl jako mor. Pokud jste ho dostali, zemřeli jste. Neznal jsem nikoho, kdo by žil déle než pět let poté, co byl nakažen,“ popisuje pro The Guardian Nicholas Nixon vznik fotografie, která i s dalšími snímky vyšla v rámci publikace People With AIDS v roce 1991.
I když se snímky mladých mužů umírajících na nevyléčitelnou nemoc zdály mnoha lidem příliš kruté, Nixon chtěl právě díky nim na problematiku upozornit. Nelíbilo se mu, že je veřejnost k těmto jedincům lhostejná a dává od nich ruce pryč.
„V novinách a televizi jste viděli děsivě vyzáblé muže blízko smrti. Bylo příliš jednoduché říct: ‚Neužívám drogy. Nejsem gay. Nemusím se o ně starat.‘ Nikdo nepsal o lidskosti těchto jedinců a o tom, jak byli utlačováni. Bylo to k nim opravdu sprosté. Povýšeně jsem si myslel, že když vydám knihu plnou jejich potrtétů, lidi tím obměkčím. Chtěl jsem zaznamenat jejich místo v životě, a to třeba až do samotného konce, pokud souhlasili. Vyzáblým snímkům měly předcházet fotky z období, kdy byli ještě v dobré kondici.“
Nicholas Nixon’s best photograph: a Harvard student with Aids is hugged by his parents https://t.co/VVSTmYo3Um pic.twitter.com/NQPzBaZfpo
— The Guardian (@guardian) June 9, 2016
Jedním ze čtyř lidí, k nimž měl během své práce nejblíže, byl Robert Sappenfield. „Byl to chytrý muž, absolvent Kennedyho školy v Harvardu. Mluvili jsme spolu o knihách a úplně o všem, co nás napadlo. Chtěl pracovat ve veřejné sféře. Nezajímala ho jenom práva gayů, ale lidská práva obecně. Věřil, že z vysoké pozice dokáže něco změnit. Jeho rodiče pocházeli z New Orleans, otec byl doktor a matka sestra. Byli to velmi milí lidé. Bob později dostal toxoplazmózu, která mu rozežírala mozek. Přišlo mu ironické, že zatímco jemu pomalu odchází mysl, pěkní kluci dostávali Kaposiho sarkom, ošklivý nádor na kůži. Nosil jsem s sebou velký elektrický blesk a Bob mě jednoho dne požádal, zda bych mu dovolil nechat se zabít proudem. Nedokázal jsem to. Podobné známky zoufalství byly ale ojedinělé.“
Kontroverzní sérii snímků Nixon obhajuje slovy, že pouze dělal svou práci – zaznamenával realitu bez příkras. „Lidé proti mým fotkám protestovali. Někteří si mysleli, že je špatné osoby s AIDS takto zobrazovat. Jejich sloganem bylo: ‚Žít s AIDS, ne umírat.‘ Rozumím, že každý chce vidět svého blízkého v co nejpozitivnějším světle. Zatímco jejich povinnosti bylo ale chránit své kamarády a příbuzné, mou pořídit tu nejlepší fotku,“ uzavírá své vyprávění.
