• nezarazene
  • Zprávy
  • Stalo se
  • Sport
  • Kultura
  • Ze společnosti
  • Zajímavosti
  • Anna Kameníková: Nebaví mě bulvární zájem, když někdo řeší moje soukromí

    27.2.2024
    Jan Januš

    Nedávno se představila v inscenaci Divadla Viola Vděk, v níž hlavní postava trpí afázií, ztrácí slova a není schopná rozeznat význam některých z nich. Rozmlouvá se svým logopedem a se svou chráněnkou, kterou hraje právě Kameníková. Její největší rolí ale zatím pořád zůstává Božena.

    Hra Vděk vychází z knihy francouzské spisovatelky Delphine de Vigan. Znala jste ji ještě před zkoušením?

    Neznala, přečetla jsem si ji před zkouškami. Moc se mi líbila, je to hodně citlivý a hodně dojemný příběh.

    Významným rozměrem té knihy je rovněž minulost hlavní hrdinky a téma holocaustu. Toto téma vlivem událostí ve světě a válkou na Blízkém východě opět výrazně ožilo… Jak to na vás působí?

    Je pravda, že ve hře není téma holocaustu tak zdůrazněné, jako je v knížce. Hodně věcí jsme museli osekat, soustředíme se tak spíše na ztrácení se ze světa jako takového. Ale jak říkáte, holocaust je bohužel aktuální stále. Dramatizace se ale od té knížky hodně liší.

    Pokud se tedy soustředíte na ztrátu schopnosti formulovat a mluvit, je to něco, s čím jste se vy sama setkala?

    Určitým typem afázie většinou trpí starší lidé. V poslední fázi života jsme se starali o babičku a i když jsme nikdy nerozebírali, jestli má, nebo nemá afázii, bývá to se stařeckou demencí spojené. Takže ano, dá se říci, že jsem se s tím setkala.

    Není to vlastně pořád tak trochu tabuizované téma?

    Já nevím. Třeba moje babička měla kolem sebe celou rodinu a všichni jsme se o ní intenzivně starali. Přístup každého z nás byl ale úplně jiný. Tyhle věci bývají často těžší spíš pro lidi okolo, než pro toho samotného člověka. Asi na to neexistuje ani žádný návod. Třeba můj bráška v tom byl úplně skvělý a dokázal se s babičkou bavit o čemkoliv, pořád vymýšlel nová témata, i když babička už třeba nereagovala. Já jsem tohohle úplně nebyla schopná, takže naše setkání byla daleko tišší a dejme tomu opatrnější. Nevím, jestli je afázie tabuizovaná, často je spíš účinkem té hlavní nemoci. Ale když zkoušíme, přirozeně se k babičce vracím.

    Jaké je zkoušení ve Viole?

    Violu jsem zbožňovala, už když jsem chodila na konzervatoř, a jelikož nejsem úplně stavovská herečka, ten prostor mi naprosto vyhovuje. Je to malinkaté divadlo, hrajeme tam jenom tři, je to komorní a moc milé. Zatím jsem velmi spokojená (smích).

    Ptám se na to skoro všech, s nimiž mám o tom možnost mluvit, ale jaké to je tam hrát, když na zdech okolo vás visí fotky všech těch velikánů, kteří tam zářili před vámi? Je to víc zavazující? Nebo to umíte odstřihnout a říct si, teď jsme tady my s touhle inscenací?

    Asi spíš tak. Z Violy samozřejmě čiší silná historie a atmosféra. Ale tyhle věci mě nějak nezastrašují. Divadlo podle mě nedělá jeho minulost. Je mnoho divadel se skvělou minulostí, které teď repertoárem a zpracováním inscenací své jméno nedotáhnou. Vždycky je to teď a tady.

    Mohla jste se při zkoušení soustředit jen na Vděk, nebo jste do toho měla i další práci?

    Během zkoušení jsem jinak měla volno, měla jsem jen jednu práci v Českém rozhlasu, bylo to o holce Max, která miluje vesmír. Po premiéře se mi ale rozeběhly další věci. Mám docela malou roli v připravovaném filmu Sbormistr, hned po premiéře jsem tak jela natáčet do Brna. Ale o tom asi zatím nemůžu moc mluvit.

    A práce s mikrofonem vás baví?

    Jo, jo! Asi bych to neměla říkat, ale jsou to pro mě nejsnáze vydělané peníze. Člověk totiž čte za peníze! To je sen! Strašně ráda načítám knížky a dělám pro rozhlas. Je to skvělý. I když tam jsou příprava a zkoušky, nebývá to tak drásavé a intenzivní jako v divadle nebo při natáčení. Herectví, když to člověk dává jen do hlasu, nebo alespoň já to tak mám, je trochu povrchnější, lehčí a zábavnější.

    Vaše nejznámější audiokniha je Probudím se na Šibuji, kterou napsala Anna Cima. Za tu jste byla vyhlášena i nejlepší interpretkou v rámci Audio-
knihy roku. Oslovila vás tahle knížka?

    Velmi. Bylo to ale poprvé, co jsem celou audioknihu dělala sama, byla jsem z toho hodně nervózní. Lehčí je to pro mě vlastně až teď. Ze začátku mě to stresovalo, nevěděla jsem jak na to. Být civilní a zároveň to prožívat. Když se totiž soustředíte jen na zvuk, zní to, jako když člověk podehrává. Je potřeba něco přehánět, nevkládat do toho ale zase něco jiného, na co je člověk jinak zvyklý. To bylo těžký. Ale ta knížka se mi tak moc líbila, že jsem si to nakonec mega užila. Ale trvalo mi to.

    Vaší asi nejslavnější rolí zatím je Božena Němcová v minisérii Božena. Sundala jste ji už ze sebe, nebo vám ji pořád někdo připomíná? Vnímáte ji pořád jako svou zásadní roli?

    Stoprocentně. Přijde mi, že toho nedělám moc. Každá ta věc je tedy pro mě nějak důležitá a mám silné důvody, proč jsem se rozhodla do ní jít. Božena je největší role, jakou jsem kdy dostala. Je to tedy pořád jedna z nejdůležitějších věcí. Pořád o Boženě slýchávám, lidé se ptají.

    A co Semestr? Tedy internetový seriál o páru, který rozdělí Erasmus a udržuje kontakt přes video-hovory?

    Ha, to je také důležitá část mého života. To byla skvělá věc. Asi ze všeho, co jsem dělala, bych si právě tohle nejvíc pustila. Je to můj šálek kávy. Semestr taky vzbudil velkou pozornost, oslovovalo mě na základě něj hodně mladých lidí, mladších než já, tak 16 až 20 let. Bylo to fakt jejich téma.

    Na Wikipedii je o vás napsané, že jste také česká spisovatelka, což mě trochu překvapilo…

    Jo, to je vtipný.

    Souvisí to asi s kuchařkou Řešíš/ Hřešíš, kterou jste napsala. Pokračujete ještě v těchto aktivitách? Hledal jsem váš kuchařský profil na Instagramu, ale už jsem ho nenašel. Existuje ještě?

    Neexistuje. Sociální sítě mi prostě nejdou, nebaví mě, otravují mě. O tohle jsem se pokoušela asi tři měsíce… a fakt to není vůbec pro mě. Vůbec v tom teď nic nepodnikám. Na chvíli mě to úplně odrazovalo od vaření. Najednou to byla ta povinnost a stres. Vařím hodně intuitivně a tehdy jsem musela ty věci vážit a měřit. Dát jedničku k dvojce, to mě štvalo.

    Chtěla byste mít svoji restauraci nebo nějaký podnik?

    Jasně! To je takový ten nekončící sen, že budu mít food truck nebo nějaké hladové okno. Restauraci asi ne. Ale to je tolik snů… to se uvidí. Taky jsem hodně líná, takže by musel přijít někdo, kdo by mě zmanagoval a zaměstnal. Já jsem absolutně nevůdčí typ a neumím ty věci sama rozběhnout.

    Takže se úplně nevydáte do podnikatelských sfér, ale tváří toho podniku byste klidně byla?

    No tváří, spíš bych tam vařila (smích).

    Vařící tváří? Protože si nebudeme nalhávat, že vaše známost by tomu podniku nepomohla, ta by mu určitě pomohla…

    No… Ideálně by to tak nebylo. Nejsem fanda toho, když se něco staví na ksichtech mimo ten obor, ze kterého jsou ti lidé známí.

    Jak vůbec vnímáte svoji popularitu? Předpokládám, že lidé si vás třeba na ulici všímají?

    Někdy.

    Je to spíš příjemné, nebo nepříjemné?

    Tohle mi nevadí… tohle mi nevadí. Spíš mi vadí ty věci okolo, které se netýkají herectví jako takového. Jsem taková zvláštní, lidé na mě reagovali vždycky. I před tím, než jsem začala hrát. Teď to zní hrozně, ale spíš mi vadí dávat rozhovory (smích).

    (smích) To se omlouvám…

    Ne, vůbec. Úplně v pořádku, teď jsem v pohodě. Ale spíš jde o tyhle věci. Nebaví mě bulvární zájem, to, když někdo řeší moje soukromí. To je i hlavní důvod, proč skoro nikam nechodím. Když už někam jdu, je mi jasné, že tam něco takového bude. Mám kamarády, kteří tam jsou schopní být a všechno focení i natáčení odmítnou a je jim to úplně jedno. Ale pro mě je nepříjemné už něco odmítat. Takže to spíš přetrpím nebo se na té akci hrozně opiju… nemám ještě ten zdravý přístup.

    Viola je naproti Národnímu divadlo. To je něco, co jde úplně mimo vás?

    To jde úplně mimo mě. Ne, že bych neměla ráda Národní divadlo. Ale vím, co mi jde. A tohle by mi nešlo (smích). Není to moje fortna. Velká jevišti mi příliš nevyhovují. Nemám na ně tu sílu.

    Zdroj: Autorský text



    Nepřehlédněte