Záchranu keporkaka Timmiho sledují tisíce lidí po celém světě, už dvě ženy se mi svěřily, že kvůli němu plakaly, a ohromné náklady na jeho vyproštění a přesun na volné moře platí soukromí dárci.
Podle posledních zpráv to vypadá, že velryba nakonec přežije, i když je hodně zesláblá. Pokud to tak opravdu dopadne, můžeme se připravit na srdceryvné záběry na to, jak pomalu odplouvá v dál za doprovodu dojemné hudby. Těch plačících bude jistě mnohem víc a zřejmě to nebudou jen ženy. Všichni, kdo Timmimu drželi palce, si konečně oddychnou, že se dobrá věc podařila, a zaradují se, že žije dál.
„Budeš myslet na Timmiho, až budeš jíst příště rybu?“ zeptala jsem se těch dvou citlivých duší. Každé zvlášť. A každá mi odpověděla, že už ryby jíst nebude. Jiná zvířata si ale na talíři nechá.
Je to jen proto, že když má zvíře jméno, tak je těžší si přát jeho smrt? Když má ale třeba místo jména jen číslo – ne přímo vytetované na předloktí ale vyražené na žlutém štítku v uchu – tak k němu spousta lidí žádný soucit necítí? A nepláče nad ním, když má zemřít?
Přitom k němu ta smrt nepřijde nějakou nešťastnou náhodou. Naopak. Jde o cílevědomé a systematické odvážení desetitisíců krav a prasat a koz a ovcí a hus a kachen a kuřat a dalších nešťastných zvířat na jatka, kde je čeká strašný osud. A soucitní spoluobčané, kteří roní slzy nad velrybou, se na tom s klidnou duší finančně podílejí a z nějakého důvodu nechápou, že stejně jako Timmy, chtějí žít i ostatní živí tvorové.
Samozřejmě jsem ráda, že se v jejich srdcích projevil soucit alespoň k Timmimu. Ale byla bych ještě raději, kdyby ho měli také s dalšími zvířaty i bez jímavého mediálního příběhu.
Zdroj: autorský text
