Cestovatel, dobrodruh, spisovatel a hlavně duchovní hledač Jiří Svoboda strávil desítky let života na stopu. Sjezdil celý svět a zosobňoval tak filozofii beatnické generace, která by se dala jednoduše shrnout slovy „on the road“ neboli „na cestě“. A na cestě skrz zamrzlý šumavský hvozd na druhou stranu hranice potkal i svou vlastní smrt.
Kladenský rodák Jiří Svoboda byl na zdejší poměry příliš svobodomyslný, a proto není divu, že po vstupu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 „vzal kramle“, jak to ostatně rád dělal už i předtím, a vydal se na cestu za svobodou. A s mírnějšími zastávkami na ní vytrval v podstatě až do své smrti.
„Já se divím proč vlasně cestuju a nesedim doma. Je to namáhavý nebespečný nepohodlný a jednotvárný. Porát ty samý přírodní vobrazy: pouště moře řeky jezera lesy louka silnice zvířata. Psí kočky krávy bejci. Lidi ze stejnejma základníma vlastnostma jak f Číně tak na Novym Zélandě. Ráno stávaji pak něco dělaji pak se najedi pak to ze sebe vyklopí pak si dají dvacet zase se najedí zašoustají si podívají se na televizi nebo na operu a zase ulehnou…“ píše k úvodu ke své první knize nazvané velice příhodně Autostopem kolem světa.
Postupně jich vydal celkem pět a do slova a do písmene v nich naplnil jejich název – na svých cestách během desítek let se totiž vydal do Evropy, Asie, Austrálie, Oceánie, Ameriky, Afriky s Čínou, Japonskem a Koreou, do východní Evropy a severní Asie.
Jeho knihy obsahovaly jednak spoustu dobrých rad pro jednoduché a laciné stopování, tipy, na jakou výpadovku se ve kterém místě postavit, aby jste měli „zaručeně“ kliku, nebo kde se můžete zadarmo či za pár korun umýt a najíst.
A kromě popisů míst, která navštívil, jsou jeho knihy také sbírkou dobrých skutků, na které narážel prakticky na každém kroku a na každém kontinentu.
Revoluční jazyk
Jeho texty psané fonetickou češtinou, tedy „piš, jak slyšíš“, začaly vycházet nejprve u manželů Škvoreckých v Kanadě. Po revoluci je pak postupně vydávala nakladatelství Vokno a Pragma a sám Svoboda je osobně prodával na Václavském náměstí, k jehož porevolučnímu koloritu dlouhou řadu let neodmyslitelně patřil.
Jeho volnomyšlenkářské zacházení s jazykem například ještě v 80. letech tak pobouřilo exilového publicistu Škutinu, že jeho texty označil za „hrůzoslátaninu“.
Naopak jiné tím stejným zcela okouzlil. „Jyrka Svoboda byl buh. Cestovatel a člověk, kery robil čest svojemu jmenu. Kolik šašku dneska breči, že su odevřene hranice, ale bez chechtaku se cestovat neda. Nesmysl. Kdo chce cestovat, ten k temu nepotřebuje vyžrane uředniky z Fišera ani z Čedoku,“ napsal o něm například několikanásobný blogger roku Ladislav Větvička, který své texty píše rovněž foneticky, jen lašskym dialektem, neboli tak, se jak mluví na Ostravsku.
Smrt na cestě
Nehledě na rázovitost svého unikátního projevu byl Svoboda výborným znalcem češtiny a často do ní také překládal z angličtiny, zejména duchovní texty, které mu byly bytostně blízké.
A na jedné z jeho duchovních cest na německou farmu hnutí Haré Krišna, kde měl v plánu přivítat nový rok 2008, se jeho pouť definitivně zastavila. Už tam totiž nedošel – zmrzl a jeho mrtvé tělo objevili až na jaře. Ale mezi stopaři se proslýchá, že je to všechno úplně jinak – prý ve své cestě pokračuje dál, protože chytil skvělý stop až přímo k nebeské bráně.
po stopách jürgena šulce
přece znáte pana jürgena šulce řek mi ten celnig hnet jak sem fkročil na území středoafrickí republiki u vesnički bémal a vet mňe dál do malí polorospadlí chajdy coš mňela bejt celnice, je to přece váž brácha.
vešel sem dovnitř set sem si na malou stoličku a rozhlížel sem se kolem, bila to zrovna taková celnice jaká je na fšech africkejch hranicích strohá chuďe vibavená ze starim poškrábaným stolem a z rozvrzanou židlí, podlaha bila s udusaný hlíny a nat stolem visela polička s knihama a lejstrama. takovejch celnic sem prošel za posledních ňekolik mňesícú desítki. ten úřednik si stoupnul na špički a zezhora s poslední přihrátki vitách s tý polički vodřenou a zaprášenou knihu, votfoug z ní prach položil jí na stůl a ukázal na její štítek, bil to seznam fšech neafričanú kerí gdy překročili tendle úseg hranice mezi Čadem a středoafrickou republikou, nepřestával sem na toho celnika udiveňe zírat.
tady povidá ten unyformovanej ouřada a rozevřel deski tý knihi a ukázal na poslední záznam ve sloupku. naklonil sem se poňekut nat stůl abich si to moch lepší přečíst a fakt bila to pravda: ňejakej pan jürgen šulc národnost ňemecká spúsob dopravi pěšmo přešel hranici dne desátýho listopadu roku tisíc devěcet osumdesát jedna, podival sem se znova na toho chlapa a přemejšlel sem vo tom co s tim mám co společnýho. aha došlo mi to dyš sem pak pot to jürgenovo méno zanes sví vlasní. mezi jeho a mim ménem nebil totiš nigdo další a psal se rok tisící devítistej osumdesátej pátej.
nojo pan jürgen šulc řek sem a celník tu knihu zaklap a vopatrňe jí jako cenej předmňet uložil spátki do police, to je uš víc neš tři roki. to sem f pěkný prdeli pomislel sem si.
ten celnik se pousmál a dal mi do pasu razítko a blahovolňe mňe propustil, višel sem přet tu chatrč a podle mapi sem zjistil že sem dvacet kilákú vot první solidňejší pohraniční vesnice a že tu vzdálenosť budu muset uďelat po svejch. v dohledu nebilo apsolutňe žádný vozidlo.
našťestí sem narazil na jednoho chlápka kerej dělal tutéš cestu a kerej věďel vo skratce kerá tu vzdálenost skracovala vo polovinu, pochodovali sme zarostlou steskou a romantyckou džunglí a párkrát sme se museli prosekávat lijanovitejma haluzema. taki sme se brodili potokama.
došli sme do vesnice a ten chlap mňe přectavil náčelníkovi. bil voblečenej v dlouhim africkim kaftanu a vřele mňe přivítal a voznámil mi že má pro mňe práznou chatrč f kerí mužu bidlet jag dlouho chci a že sem jeho a vlasňe celí tý fsi hostem, pak mi k tý chajďe zavet dal mi tam na stůl malí vopčerstvení ve formňe tropickího ovoce a poznamenal že poslední uživatel toho obidlí ňejakej pan jürgen tu bidlel štrnácd dní. musel sem se tomu zasmát.
hodil sem si baťoch na hliňenou podlahu vopčerstvil se čerstvě natrhaným ovocem a vidal sem se na vobhlítku tý vesnice, pánové řeknu vám že to bila pohátková obec. chajdički z rákosu a bambusu bili bezvadňe a s fkusem rozhozený po džungli a tropickim lese a jejich špičatý stříški vikukovali s tý zeleňe jako trpasličí kloboučki. ženckí u vohnišť ňeco kuchtili a ďefčátka u vihloubenejch kmenů tloukli palicí ten jejich nezbitnej kořen, idylka jako v ráji.
došel sem k jediný kamený budově kerá se tam viskitovala a kerá bila hospoda i vopchot v jednom a náčelník mňe pozval dál a nabídnul mi pivo. u stolu se povalovalo pár černochů na poličkách spoří zboží a mne napadlo že to pivo a ty potraviny sem musí ňegdo přivážet, a dyš to sem ňegdo přiváží tak to musí bejt náklaďák kerej bi moch sebou na spáteční cesťe vzít čekajícího stopaře.
Autostopem kolem světa, 3. díl: Afrika
Zdroj: Wikipedia, Facebook J. Svobody, blog Ladislava Větvičky
