Oranžová vilka, která upoutávala především stopami po kulkách ve fasádě, měla zajímavého stavebníka, také její stavitel Stanislav Tobek není zcela neznámý.
Architekt Stanislav Tobek (1907 v Jaroměři – 1981 v Praze), syn Antonína Tobka, pedagoga na stavebních školách v Praze a Jaroměři, byl jedním z žáků Josefa Gočára; jeho speciálku na pražské akademii navštěvoval v letech 1929–1932. Seznámil se zde s architekty Lvem Krčou a Jaroslavem Kinclem, s nimiž – po krátké praxi v ateliéru Jaroslava Fragnera – založil architektonickou kancelář. Jejich stavby se vyznačovaly vytříbenými funkcionalistickými formami, mnohdy inspirovanými zahraniční (německou) architekturou. Kancelář Kincl – Krča – Tobek se proslavila především vyvinutím typových rodinných domů z montované ocelové konstrukce z vítkovických železáren. Patentovaný systém umožňoval velmi rychlou montáž domů, přesto vyrostly takové vily v Praze jen dvě, respektive tři – v Krči v ulici K Habrovce 8 (1934) a dvojdům v Nepomucké ulici 11–13 v Košířích (1937); vlastníkem jednoho byl sám architekt Tobek.
Svůj nápad realizovali mladí architekti i mimo hlavní město. Stalo se tak díky osobním vazbám jimramovského obvodního lékaře Josefa Železného na architekta Lva Krču, který pocházel z nedaleké Velké Bíteše, druhou takovou vilou byl letní dům vrchního ředitele Zemské banky (a otce architektky Hany Kučerové – Záveské) Maxmiliána Záveského v Dobřichovicích.
Stanislav Tobek i Lev Krča nebyli jen architekty, ale i aktivními sportovci, a tak myšlenky nastupujícího funkcionalismu aplikovali i při tvorbě sportovních staveb, na sokolovny, stadiony a tělocvičny. Nejvíc se jim asi zdařila sokolovna v Domažlicích (1936).
V roce 1938 založil Tobek v Praze samostatný ateliér. Zaměřoval se nejen na projekty pozemních staveb (rodinné a bytové domy, školy, sokolovny), ale i na regulace měst nebo návrhy reklam. Oproti striktním návrhům v intencích „bílého funkcionalismu“ se na samostatné dráze občas vracel i k tradicionalističtějším formám.
Pokus o typizované funkcionalistické řešení představuje dům v ulici Charlese de Gaulla v pražském Bubenči.
Nejslavnějším však stále zůstává jeho projekt na Dům bratří Čapků v Budislavi, který vznikl v roce 1938 z podnětu samotného Karla Čapka; historie objektu je spjatá s českým PEN klubem.
Padesátá léta přinesla Tobkovi nejen konec působení vlastního ateliéru (1950) a následné práce v průmyslovém stavebnictví, ale také několik let vězení na Pankráci. Spolu s dalšími významnými osobnostmi moderní české architektury, např. Jaroslavem Vaculíkem (s nímž mimochodem v roce 1956 Tobek založil „Ateliér 13“), Jiřím F. Kaislerem, Theodorem Pischem, Eugenem Kramárem, Bedřichem Rozehnalem nebo statikem Františkem Bäumeltem, zde byl držen z vykonstruovaných důvodů (údajné rozkrádání veřejného majetku), za funkcionalistickou minulost a „nevyhovující“ názory zastávající architektonický kosmopolitismus a modernistický formalismus atd. Vězněné architekty, ale i další inženýry a stavební techniky využil na přelomu padesátých a šedesátých let Ústřední výbor KSČ pro projekt tajného rekreačního střediska ve Vystrkově u Orlické přehrady, paradoxně v duchu myšlenek, za které byl tehdy perzekuován.
Přestože autoři projektů jednotlivých staveb v luxusním rezortu (hotel, domy stranických činovníků a vila prezidenta Antonína Novotného) nejsou s jistotou známí, Stanislav Tobek je mezi ně počítán, neboť v době projektování pankráckého „Basaprojektu“ byl ve vězení přítomen, upozorňuje web Litomyšlský architektonický manuál.
Vraťme se ale k bubenečské Stočesově vile. Tobkův projekt realizoval vinohradský stavitel Jan Vodňaruk. V srpnu 1939 bylo vydáno stavební povolení, v červenci 1940 dostal František Stočes povolení k užívání.
František Stočes (1895 v Praze na Smíchově – 1942 v Praze na Kobyliské střelnici), je považován za průkopníka našeho dopravního letectví.
Od roku 1931 vykonával funkci technického ředitele a roku 1933 byl jmenován vrchním ředitelem Československých státních aerolinií.
Pro svoje hluboké teoretické znalosti, vytrvalost, pracovitost, preciznost a čestné jednání se těšil přirozené autoritě zaměstnanců. Pro svoji mohutnou postavu a houževnatou povahu byl přezdíván „Zubr“.
Při studiu v Paříži se Stočes seznámil se svojí pozdější ženou Marií-Luise Louvet, přezdívanou MaLu (*1902), se kterou se v listopadu 1925 oženil. Manželům se narodily dvě děti, Geneviève (*1926) a Boris (*1928). Rodina žila na letišti ve Kbelích, později na nově vybudovaném letišti v Ruzyni a nakonec ve vile v Bubenči.
František Stočes se významně zasloužil o rozvoj ČSA, které v této době patřily k předním evropským leteckým společnostem. Některá z jím zavedených moderních opatření jsou stále platná (termín zimní školení personálu). Usiloval o moderní řízení společnosti, ačkoli často narážel na byrokratické postupy Ministerstva veřejných prací. Požadoval zřízení nezávislého orgánu pro vyšetřování leteckých nehod, usiloval o budování perspektivních strukturu leteckých tratí, zavedení radiostanic na palubě letadel, zaváděl nové postupy při náboru a výběru zaměstnanců (psychologicko-technické prověrky) atd.
Po Mnichovské dohodě organizoval Stočes evakuaci osob a pro republiku důležitého materiálu ze zabraného území.
4. června 1942 ho zatklo gestapo. Byl obviněn ze schvalování atentátu na zastupujícího protektora Reinharda Heydricha a odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán v den jeho vynesení, 23. června 1942 v sedm hodin večer. „Toho deštivého úterý bylo v Praze-Kobylisích zastřeleno dvacet lidí. Rodině Stočesových byl následně zabaven veškerý majetek a ze své vily v Bubenči se musela vystěhovat mimo Prahu. Její další válečný život, plný ústrků i střídání podnájmů, zůstal pod dohledem gestapa,“ uvedl historik letectví Miroslav Jindra na webu iDNES. „Do jejich domova se nastěhoval vysoký příslušník gestapa, který koncem dubna 1945 zmizel neznámo kam.“
Zdroje: Litomyšlský architektonický manuál + Wikipedie + Miroslav Jindra, iDNES.cz
