Středeční hlasování bankovní rady ČNB skončilo poprvé po letech nejtěsnějším rozdílem jediného hlasu, 4 : 3, a to ve prospěch ponechání základní sazby na úrovni 7 %. K navýšení sazby nedošlo přesto, že ČNB upravila svoji prognózu letošní inflace směrem vzhůru, a sice z 10,8 na 11,2 %. Koruna v bezprostřední reakci posílila pod úroveň 23,50 za euro, protože trhy umocňují své sázky na to, že základní úrok ČNB kvůli stále rapidní inflaci nakonec ještě zvýší nebo že sazby bude muset ponechat na nynější, již tak poměrně vysoké úrovni delší dobu.
V podobném duchu se ostatně vyjádřil také guvernér ČNB Aleš Michl na své tiskové konferenci po zasedání bankovní rady. Upozornil, že sázky trhuna již docela brzké snížení \základní úrokové sazby jsou předčasné. A dokonce uvedl, že se na zasedání rady diskutovalo i výraznější zvýšení základní úrokové sazby než jen o 0,25 procentního bodu. Guvernér ČNB z přetrvávajících inflačních rizik viní hlavně Fialovu vládu, resp. její rozpočtovou politiku. Vláda totiž za čtyři měsíce vytvořila historicky rekordní schodek 200 miliard korun.
„Vlajkový“ slib
Pravda, vláda se v nominálním vyjádření rekordně rychle zadlužuje, za první čtyři měsíce vytvořila nejvyšší deficit historie, 200 miliard korun, přesto ale už příští rok bude velmi pravděpodobně splňovat maastrichtské kritérium pro přijetí eura spočívající v dosažení maximálně tříprocentní úrovně schodku veřejných financí v poměru k HDP. A to zejména z důvodu právě rapidní inflace.
Premiér Petr Fiala ve středu v televizi zopakoval, že je pro něj nepředstavitelné vykazovat třísetmiliardové a vyšší rozpočtové schodky. Pokud v příštích dvou letech vláda skutečně dosáhne toho, že její schodek bude třeba jen několik desítek miliard pod úrovní 300 miliard, deficit veřejných financí bude nižší, než by odpovídalo úrovni tří procent HDP. To proto, že ukazatel HDP mocně přifukuje právě rapidní inflace.
A deficit ve vztahu k HDP je samozřejmě poměrový ukazatel. Čím vyšší je tedy jmenovatel, v tomto případě tedy inflačně nafukovaná hodnota HDP, tím nižší je při daném deficitu, tedy čitateli, hodnota celého poměrového ukazatele. Snížení schodku pod tříprocentní úroveň bude klíčovým volebním trumfem stran současné vládní pětikoalice. Budou říkat, že splnily svůj „vlajkový“ slib. A budou mít pravdu.
Úspěch vlády?
Co je ovšem podstatou? Rapidní inflace totiž představuje nejen velké zdražování, ale současně také velký přesun bohatství. Od střadatelů a bezdlužných k dlužníkům. A největším dlužníkem je vláda.
Jinými slovy, běžní lidé, zejména právě střadatelé, vlastně vládě pomáhají už nyní splácet její dluh právě prostřednictvím vysoké inflace čili inflační daně, které čelí. Aniž by si uvědomovali, že vládě pomáhají její dluh splácet třeba v podobě vyšších účtů za elektřinu nebo dražších vajec.
Z politického hlediska je na této inflační dani zvláště půvabné to, že se z jejího uvalení vláda může zcela vyvinit, i když to z uvedených slov guvernéra ČNB na její adresu tak nevypadá. Tato „inflační daň“ jí totiž výrazně pomáhá spravit veřejné finance.
A navíc z příslušné inflace, vlastního důvodu navýšení inflační daně, může ještě třeba obvinit své politické oponenty. Podstatná část veřejnosti totiž snadno uvěří tomu, že za inflaci může někdo jiný než vláda. Ta navíc bude deklarovat svůj triumfální úspěch, až příští rok stlačí deficit pod úroveň maastrichtského kritéria. Tím si získá i rozhodující část médií.
