Když se u jednoho stolu sejdou Martina Ferencová, výkonná ředitelka Svazu pivovarů a sladoven, Michal Voldřich, předseda Svazu minipivovarů, a Adam Brož, sládek národního pivovaru Budějovický Budvar, získáte téměř kompletní zastoupení českého pivovarnictví. Společnou mají – samozřejmě kromě lásky k pivu jakéhokoliv druhu – úctu k lidem, kteří svým umem a podnikavostí položili základy odvětví, které dnes dává práci zhruba 57 tisícům lidí. A také hlubokou znalost tradice výroby piva, která u nás trvá už 1029 let. Anebo také mnohem déle.
Kdybyste měli vybrat symbol českého piva, co by to bylo?
Martina Ferencová: Půllitr. Pro mě je symbolem toho, když jde člověk do hospody s přáteli a od svého výčepního dostane pivo ve sklenici.
Michal Voldřich: Naše historické nářadí, kterým naši předkové pivo dělali a které si teď my, kdo ho máme, všude vystavujeme.
Adam Brož: Já navážu na Martinu. Jsem v tom trošku benevolentnější, takže pro mne je symbolem českého piva nejenom půllitr, ale jakákoliv sklenice naplněná českým pivem cestující rukou k ústům. Protože jasným odlišným deskriptorem českého piva je jeho pitelnost. Když se řekne české pivo, vidím, jak pivo míří k ústům.
Poraďte jako experti: Z jaké sklenice je pivo nejlepší?
MF: Pro mne ze třetinky.
AB: Ze třetinky.
Je pro to nějaký empirický důvod?
MF: Ani ne, já mám tenhle zvyk už z vysoké školy. My jsme prostě pili po malých, čerstvé pivo.
AB: Já k tomu mám jediný důvod: neustále čerstvé pivo.
MV: A studené… Ale já jsem trochu pokrytec a dávám si malé pivo do velké sklenice. Protože kdybych já držel v ruce malé, tak by se mě pořád každý ptal, proč piju malé. Takže takhle to vypadá, že ho mám rozpité.
AB: A ještě to má výhodu v tom, že ve velké sklenici ti krásně rozkvete jeho vůně.
MV: Ale musím přiznat, že mi vadí, že se teď často pivo točí do „čtyřek“. Pro mě je to symbol toho, že se cena piva dostává tak vysoko, že výčepní radši zvolí 0,4 l, protože pak ta cena nevypadá tak velká. 0,4 je takový pokrytecký objem.
MF: Pro mě to zase znamená, že i v tomhle se vyvíjíme. Dřív byl jenom jeden druh půllitrů, ale dneska si pivo můžeš dát do třetinky, do sklenky na nožičce, nebo pšeničné pivo v „píšťale“… I v tomhle máme nějakou tradici, ale zároveň i vývoj.
PRVNÍ BYL BŘEVNOV. NEBO NE?
Pojďme do historie. Kdy a kde to vlastně u nás začalo?
MF: Roku 993, v Břevnovském klášteře. Ovšem pozor, je to pouze první doložená písemná zmínka o vaření piva na českém území.
AB: Já pevně věřím, vzhledem k tomu, že území českých zemí disponovalo všemi potřebnými surovinami, že samotné pivo tu bude mnohem starší.
MV: Pivo je tak přirozená věc, že jsem přesvědčen, že jeho historie u nás je ještě mnohem starší. Je to produkt lidského rozumu, člověka, který žil v souladu s přírodou, neznásilňoval ji, ale naopak přírodu využíval.
Proč se tady pivo tak ujalo? Když budeme mluvit o Čechách, tak třeba na rozdíl od vína, které se tu vyrábělo už za Karla IV.
MV: Pivo zde mělo velmi důležitý výživový význam. Až ve vámi zmiňovaném pozdním středověku se piva začala pít, předtím se srkala – byla to taková hustá zakvašená kaše. Pak se to začalo rozdělovat, což mohlo trvat několik století – konzumovaly se obě formy.
MF: Proto se pivu také říká tekutý chléb. To není nějaký lidový nebo marketingový termín, toto spojení má historické kořeny.
MV: Myslím, že pivo zachránilo spoustu lidských životů – nejen po té výživové stránce, protože bylo výživově hodnotné a přitom se dalo slušně zkonzumovat, ale hlavně bylo převařené. Během všech těch morových ran, co tu byly, u piva byla jistota, že je to nezávadný nápoj. Z toho důvodu pivo mělo důležitý význam i ze zdravotního, respektive hygienického hlediska.
Když dnes mluvíme o české pivní tradici, většinou máme na mysli spodně kvašené pivo plzeňského typu, ale to se datuje až od roku 1842. Jak chutnalo pivo předtím? A jak chutnala ta kaše?
MV: Kaši si představte jako rozředěné, zkvašené těsto. Třeba jako kdybyste si těsto rozředili pivem.
Dříve se pila piva svrchně kvašená, ječná a pšeničná. Ječná piva se nazývala „stará“ a pšeničná „bílá“. Staré pivo bylo hodně silné a bylo docela vzácné, nevařilo se ho tolik, protože bylo opravdu silné a kvalitní, takže bylo hlavně pro pány. Při jeho výrobě se připravovala i piva druhá a třetí, podobně jako u vína se používá název „druhák“ a „třeťák“, která byla velmi oblíbená u čeládky. Pšeničná piva byla slabší a při jejich výrobě se připravovala také „druhá“ piva, a ta se nazývala „patoky“, a oblíbená už tak nebyla. Tento název známe přeneseně dodnes.
Jak to popisujete, byla podoba pivního světa v českých zemích pestrá, dokud nepřišel rok 1842 a vše nepřebilo pivo plzeňského typu. Říká se přitom, že příčinou vzniku měšťanského pivovaru v Plzni bylo to, že místní pivo bylo dlouhodobě nepitelné.
MV: Pestrost naopak přišla až v tom 19. století. Do té doby tu převládala svrchně kvašená piva, která nebyla moc dobrá, takže byla hodně přechmelená. Je pravda, že v Plzni měli tak škaredé pivo, že se mu údajně vyhýbali i husité, jak se říkalo. V blízkosti Plzně, v Klatovech, byla obrovská chmelařská oblast a v Žatci již také, takže oni používali chmele opravdu hodně. A když se zkombinovalo nachmelené pivo se spodními kvasnicemi, vznikl ten český zázrak, kterým je ležák.
AB: Ten letopočet je sice magický a často komentovaný, ale překryv konzumace svrchně a spodně kvašených piv existoval, změna samozřejmě neproběhla za jeden den. Samotný ležák a jeho výroba je v pramenech datována až v 19. století a dále, protože souvisí s technickými výdobytky, které umožnily nižší teplotu hlavního kvašení a zrání, ovládnutí procesu a jeho opakovatelnost, možnost jisté standardizace. Samozřejmě v jiné míře než dnes, ale dalo se vařit opakovaně pivo podobných vlastností, a technické vynálezy 19. století formovaly proces a chuť piva až do podoby ležáku takového, jak ho známe teď.
MF: České země měly štěstí v tom, že se tu potkaly technologie s klimatickými podmínkami pro pěstování chmele a ječmene a s umem a podnikatelstvím sládků, kteří v té době už vládli všemi znalostmi. To nám umožnilo, že jsme dali vzniknout jedné kategorii, která je známá po celém světě.
AB: Dodám, že technická vyspělost a zvládnutí procesu sluší i svrchně kvašeným pivům. Čas se nezastavil a svrchně kvašená piva žijí svůj život dále, takže i pšeničná piva, například v Bavorsku dodnes hojně oblíbená a konzumovaná, stále fungují. U bilance ležák versus ostatní piva ale vyhrává ležák díky svému chuťovému profilu a univerzalitě. Ležák zkrátka dobyl svět.
Není to na úkor pestrosti? Třeba v porovnání se srovnatelnými zeměmi, Rakouskem nebo Německem.
MV: Rakousko určitě ne, naopak bych řekl, že kam se na nás hrabou. U nás už jsou i na vesnicích multibrandové hospody, zatímco v Rakousku to naopak ustrnulo v ležácích, maximálně vytáhnou „lahváče“ pšeničného. Němci také nejsou moc multibrandoví.
AB: Ale na té naší oblibě ležáku není nic tak výjimečného. Pokud bychom se podívali na objemy prodávané ve všech zemích světa, tato pivní kategorie bude vždy dominovat. Díky své univerzálnosti se stal součástí běžného života lidí ve většině světa.
MF: A samozřejmě díky jeho pitelnosti. V tom jsou české ležáky bezkonkurenční, jak nedávno potvrdil výzkum našeho Výzkumného ústavu pivovarského a sladařského. Vzali česká a zahraniční piva, posuzovali je z hlediska pitelnosti a zjistili, že naše piva jsou chuťově skutečně daleko vyváženější a nabádají k dalšímu napití daleko víc než zahraniční piva, u kterých vypijete jedno a na další nemáte chuť.
Pitelnost – co to vlastně je?
MF: Pitelnost je odborný termín, který velmi jednoduše poznáte. Když dopijete pivo – a budete mít chuť si dát ještě jedno.
AB: Přesně tak. Pitelnost je, pokud máte chuť na další. Také se to takhle jednoduše testuje.
A univerzálnost?
AB: Život přináší různé okamžiky příležitostí a chutě na nápoj a ležák může zapadnout do mnoha z nich. Pokud sedíte u dezertu a chcete si dát něco malého, sladkého na zapití, pak samozřejmě vyhledáváte něco speciálního, ale ležák pokryje zbytek příležitostí pro běžné pití, pro zahnání žízně, pro pochutnání si.
Dovede hrát více rolí a myslím, že v tom je jeho síla. Samozřejmě mluvíme o ležáku, který je poctivě vyrobený ze surovin, které do něho patří, a se kterým si pivovarník trochu pohraje.
Když je to tak jednoduché, proč se tedy nedělají všechna piva „pitelná“?
AB: Pitelnost sama má spoustu faktorů a příčin, nejdou spočítat ani na prstech obou rukou. Některé znaky se měřit samozřejmě dají, ale zážitek z piva je natolik komplexní, že nepokryjete všechny významné faktory, které pitelnost ovlivňují.
Martina naťukla nesmírně důležitý aspekt, a to vyváženost – já osobně spatřuji ve vyváženosti a harmonii silný a multifaktorový znak, který změříte těžko. Ten se dozvíte, až když převalíte doušek piva na jazyku.
Kdybych měl hledat příčinu, proč jsou česká piva v této disciplíně podstatně lepší, určitě neopomenu chmel. Většina českých pivovarníků sahá po žateckém chmelu. Žatecký poloraný červeňák je nejjemnější aromatická odrůda a dovede dát střední, ale velmi jemnou hořkost. I to je součástí harmonie piva. Musíte k tomu samozřejmě přidat skladbu sladu, aby vše k sobě sedělo, pivo chutnalo po surovinách a tvořilo harmonický celek.
MF: Pitelnost také určitě závisí na technologii výroby. My pivo děláme dekokcí přes dva nebo tři rmuty, a to ji velmi ovlivňuje.
Jak to, že to nikdo nenapodobil, když je všechno tak technické?
MF: Oni nemají českého sládka. (smích)
MV: Ale hlavně nemají tu potřebu. Nebuďme na české pivo nafoukaní, buďme na něj pouze hrdí. Nejenom my máme pravdu, třeba bavorské pivo má také něco do sebe. Obě mají svůj charakter, ale nám ten náš vyhovuje podstatně víc a dá se na něj zvyknout rychleji než na charakter třeba toho bavorského. Když vysvětluji nějakému Němci, proč pivo vaříme tímto způsobem, on mi oponuje, že tohle a tamto je přece zbytečné. Ale vzájemné pouto těchto zdánlivých zbytečností dělá charakter našeho piva.
MF: Vyrobit ležák není jednoduché, protože doba zrání a technologický postup jsou například u některých jižnějších zemí energeticky náročné.
AB: Myslím, že to, jak pivo dopadne, je svobodné rozhodnutí každého sládka a my tu pouze destilujeme hlavní faktory, které to ovlivní. A shodli jsme se na surovinách a na výrobním postupu, který vyžaduje velkou péči. Když tomu tu velkou péči nechcete dát, třeba protože je to náročnější technologicky, časově i energeticky, nebo zkoušíte přemoci přírodu a obejít to, co generace sládků před námi důkladně otestovaly a optimalizovaly, dostanete jiný produkt. Ne špatné pivo, ale jiné.
Zmínili jste sládky, ale v pivovarech jsou také finanční ředitelé, a ti sledují jiné ukazatele…
MV: Je důležité, jak silný ten sládek je.
AB: Předpokládám, že pivovar vždy táhne za jeden provaz a pokud ne, tak i sládek má svobodu sládkovat někde jinde. V tom nevidím problém, vždy se musí najít shoda v tom, co děláme a kam míříme, a když z toho na konci vyjde dobré pivo, vše je povoleno.
MF: Když se šetří, pak je to dřív nebo později na produktu znát. Klesá poptávka.
Jakou roli v kvalitě piva hraje hospoda?
MF: Pivovar pivo vaří a hospodský ho dělá. To je svatá pravda.
AB: To, co se v pivovaru zvládne excelentně, se může totálně pokazit v hospodě. Účelem celého snažení je „od pole až do úst“. Cesta od šlechtitele odrůd ječmene a chmele až do úst zákazníka je kompletní mise. Pivo musí být doručeno ne na stůl, ale do úst v nejlepší podobě. A už z toho vyplývá, že hospoda hraje zásadní roli.
MF: Proto pivovary dělají různé školy čepování a péče o pivo, pomáhají hospodským, aby to uměli. Dřív hospodský věděl, jak se o pivo starat, protože to dělal léta, ale teď je restaurací a hospod spousta a pouští se do toho i lidé, kteří nejsou z oboru, a tak je potřeba jim vysvětlit, že péče nekončí tím, že jim dovezeme sud – je tu celé výčepní zařízení, skladování…
MV: Je to boj se zlozvyky v celém řetězci. Třeba chmelař by se mohl pustit do pěstování odrůdy chmele, která má vysoký obsah alfa hořkých kyselin, protože ta má největší hořkost, takže by na ní nejlépe vydělal. Nebo by sládek zkrátil časový úsek ležení piva na takovou dobu, že už to není pivo. Nebo hospodský čepuje pivo z výšky, protože to vypadá dobře.
Tyhle zlozvyky nás provázejí, ale naštěstí to pivovarští za nějaký čas vždy zahladí. České pivovarství je v tomhle úžasné, že se situace vždy dostane zase do neutrálu.
Říká se správně, že se pivo točí, nebo čepuje?
MV: Podle mne se pivo točí. Když přijdu do hospody, vždy říkám: Zatočte mi tou klikou, abych si mohl nabrat pivo, jako ve Švejkovi.
AB: Já točím, ale klidně i čepuji. Ale pokud bude pivovarství řešit takovéto problémy, budeme všichni nejšťastnější lidé na světě!
MF: Já jsem rozhodně pro čepování! I když teď mi někdo vysvětloval, že nejlepší je říkat, že se pivo tlačí.
Čepovat, točit, tlačit. Jak to vlastně vzniklo?
MV: Tlačí se plynem. Ale třeba ještě za Švejka se v každé hospodě zatočilo kolem, což byla vlastně pístová pumpa na vzduch, který pak tlačil pivo ze sudu. Čepování zase pochází z názvu součástky, bez níž sud nejde vyprázdnit.
JSME VELMOC?
V polovině 19. století bylo v českých zemích více než 1000 pivovarů, při vzniku Československa jich bylo 562 a v roce 1989 jich bylo 80. Jsme opravdu pivní velmoc, nebo si to jen nalháváme?
MF: Jednoznačně. Právě naší tradicí, know-how, obecným vztahem k pivu. Náš svaz je členem evropského pivovarnického sdružení The Brewers of Europe, a když jedeme na nějaké setkání, všichni se nás nadšeně ptají, jak to tu děláme. A opravdu nás berou jako vzor. Hodně se ptají na českou hospodu, protože všude čím dál méně lidí chodí do hospod, velkým trendem je lahvové pivo a domácí konzumace. U nás ale lidé pořád do hospod chodí, pořád je to tam táhne. Tím jsme také unikátní.
AB: Přestože jsme rozměrem maličká země – a pokud byste měřil v absolutních číslech objemů, samozřejmě nemůžeme konkurovat gigantům – co do významu v oboru opravdu máme velký zvuk. Kdybychom to měřili například aktivní účastí na konferencích, vždy se najdou česká pracoviště se zajímavými výsledky. Jsme jakýsi přístav moudrosti, který vždy konfrontuje poznatky moderní vědy a techniky, užívá je, ale nepřemáhá přírodu.
MF: A příští rok budeme mít v Praze Brewers Forum, největší evropskou pivovarnickou akci!
MV: Jsme jedna z největších pivovarských velmocí. Jednak jsme velmoc ve spotřebě, kterou se snad ani nemusíme chlubit…
AB: Já bych se jí pochlubil. O spotřebě hlasuje spotřebitel a je indikací úspěchu.
MV: Ale také ve světě nevidím jiný národ, který by se tak ochotně shlukoval kolem piva při jakýchkoli příležitostech. Všechny veselé i smutné věci, které nás v životě potkají, jsou kolem piva. Kvůli dobám komunismu se často podceňoval venkovský život, venkov všichni brali akorát jako rekreaci. Ale život na venkově se odehrává kolem společenských akcí, jako jsou hasičské závody, různé sokolské či myslivecké bály, a ty se všechny točí kolem piva. To ve světě nemá obdoby.
Jsou nějaké odhady, kolik lidí pivovarský byznys zaměstnává a jaký má obrat?
MF: Pivovarnictví a sektory na něj navázané generují přes 57 000 pracovních míst. Celkový ekonomický přínos zahrnující přímé, nepřímé a indukované tržby v pohostinství a návazných odvětvích je odhadován na přibližně 300 miliard Kč.
Vyrábí se u nás pivo opravdu všude tradičním způsobem?
AB: Těžko sahat do svědomí sládků a do jejich receptů není vidno, nicméně když se napijete českého piva, je skvělé plošně, což indikuje, že české pivo se nešidí a čeští sládci jsou odpovědní.
MF: V tomhle je hlídačem zákazník. Třeba se sem nevozí skoro žádné zahraniční pivo, jen nějaké speciály. Jediná výjimka byl rok 2010, kdy se skokově zvedla spotřební daň, a protože zákazník je citlivý na cenu, navalily se sem hektolitry piva ze zahraničí. Ale při první příležitosti se zákazník vracel k tomu českému.
MV: Piv, která se sem dováží, se prodá sice málo, ale není to zanedbatelné množství. Některá z nich jsou škaredá, ale přesto to lidé kupují, protože je tak levné.
Když máte pivo za 6 korun…
AB: Samozřejmě, někdy je prostě pivo svou cenou neodolatelné. Ale nevěřím ve velkou hrozbu, protože český zákazník je nastavený na kvalitu. Jsem naprosto přesvědčen, že na delší trati se tyto výkyvy vyrovnají, pokud by za nízkou cenou bylo schováno ošizení pijáků.
MV: Ale není to tak, že se o šizení nikdo nepokusí. Ale v pivovarství je velká síla, protože se tam drží hlavní proud, a když z něj někdo vykoukne a myslí, že na to vyzraje, většinou je buďto vražen zpátky do proudu nebo zcela vymrštěn do vesmíru.
AB: A to odhlasuje spotřebitel.
Mluvili jsme o dlouhé tradici vaření piva v Čechách. Jak do této tradice zapadají minipivovary?
MV: Ale vždyť je to obráceně. Vezměte si, že české pivovarství je tady tisíc let. V jakých objemech se prodávalo? Do poloviny 19. století třeba 6 tisíc, 9 tisíc, to už byl velký pivovar. Kdybychom to ukázali na ciferníku, tak až posledních pár minut máme velké pivovary.
Takže velké pivovary jsou v podstatě novodobí příbuzní nás minipivovarů.
AB: To je pravda, větší výrobní jednotky se začaly sdružovat až s technickým rozvojem a kumulací kapitálu. Na druhou stranu pivovarství bylo vždy významným oborem, ne nějakým „mini“. Po staletí pivovary v rámci sofistikovaných daňových systémů plnily státní a municipální pokladny a recipročně za to měli pivovarští vliv v rozhodovacích systémech těchto veřejných jednotek.
Větší pivovary pak přirozeně vznikaly z tohoto základu tím, jak se sdružil kapitál, jednotky mohly být větší a technika pokročilejší. Pozitivní je, že tak ubývala lidská dřina, a větší pivovary umožnily pracovat efektivněji.
V Americe došlo k takzvané „craftové revoluci“, kdy se po nástupu minipivovarů výrazně změnil celý pivní trh. Z některých původně garážových provozoven se už stali giganti řádově větší než Plzeňský Prazdroj či Budvar. Může se to stát i u nás?
AB: Mě zaujal ten výraz „revoluce“. Já to cítím jako přirozenou evoluci. V Americe, která před námi má asi 7 nebo 10 let předstih, trh v podstatě vyprahnul a vyžádal si zpestření. Minipivovary ho poskytly a navíc iniciovaly dlouhou dobu velikého zájmu o pivo, a ten se netýká jen malých pivovarů. Vznikla debata, začala se ochutnávat všechna piva, obojí na trhu koexistuje, a ten, kdo profituje, je zákazník.
Myslím, že jsme v tom vývoji dokonce lehce předběhli Ameriku. Trh vyspívá a spotřebitel si zase odhlasuje, kdo je dobrý z malých, kdo z velkých a slovo malý nebo velký začne být irelevantní.
MV: V Americe si to ty velké pivovary skutečně zasloužily. Skupovaly ty malé, postupně je zavíraly a pak všude vyráběly Bud Light a Miller Light. Z trhu se ta rozmanitost úplně vytratila.
U nás rozmanitost vždy byla, ale jen v ležáku. Vše ostatní chybělo. A malé pivovary to doplnily. V tom je ta krása.
MF: Na začátku si samozřejmě každý hledal své místo na trhu, ale zjistilo se, že vedle sebe mohou fungovat všichni. Českému pivovarství dávají minipivovary pestrost, protože nejvíce speciálů se vaří právě v malých pivovarech. Funguje jich asi 500 a produkují 3–4 % z celkového výstavu. Celý pivní trh je díky nim zábavnější, otevřenější a nazvala bych to dokonce „dobrodružnější“.
Jaká tedy bude budoucnost, český ležák, nebo pestrost, kterou přinášejí minipivovary?
MF: Obojí.
AB: Obojí.
MV: Obojí, jednoznačně.
AB: To bylo unisono! (smích)
MF: Už dnes spousta velkých pivovarů spolupracuje s minipivovary, pivovarská obec v tomto drží pohromadě. Koneckonců my tu sedíme jako zástupci obou svazů. Pracujeme na společných projektech a jde nám o pivo, o jeho tradici.
CENY PIVA
Jaký vliv má na malé i velké pivovary současná energetická situace?
MF: Nebude to jednoduché, čekají nás náročné roky.
AB: Promítne se to do celého řetězce, nicméně jako v každé ekonomické jednotce si musíme pohrát se vstupy a výstupy tak, aby celý systém našel novou rovnováhu. Nevidím to úplně fatálně, lehké to není, ale dělá se vše proto, aby produkt zůstal podle původních receptur.
MV: Mě štvou novináři, kteří chtějí mít senzaci z toho, že se bude zdražovat pivo. My jsme v lednu říkali, že za první pololetí se pivo nejspíš zdraží, ale rozhodně to bude do 10 %. Říkali jsme, že se dále uvidí až po sklizni, protože teprve pak uvidíme, za jakou cenu budeme schopní vyrobit slad, protože slad je termicky náročná záležitost a závisí výhradně na plynu. A z toho se pořád dělá senzace, že se pivo bude zdražovat.
Pivo je nejméně zdražovaná potravina, za první pololetí bylo výčepní pivo zdražené o 5,6 %. Ze stejné sklizně, ze které jsme měli ječmen a chmel, jsme zdražili o 5,6 % a pekaři o 36 %. Mouka, která je termicky vůbec neošetřená, zdražila o 80 %. Vždyť to už měli pod střechou – těch by se lidé měli ptát.
Je u nás pivo pořád levné? Už i na vesnici stojí třeba 60 korun.
AB: V porovnání se světovými cenami je ta česká nízko, nicméně jedním z atributů piva je jeho dostupnost. Takže je to rovnováha mezi dostupností piva pro běžný život i těch prémiových, a mezi tím, aby pivovarský byznys i hospoda mohly fungovat.
Ale to posouzení je těžké. Někde kupujete pivo na zahnání žízně, někde k pochutnání si a jinde k tomu kupujete skvělou společnost a prostředí, takže ceny se mohou lišit.
Je nějaká cena, která by pivo zničila?
MF: To nevíme. Ten bod zlomu poznáme podle toho, že budou prázdné hospody.
MV: Důležité je říct, že iniciátorem té zlomové ceny rozhodně nebude pivovar, to je jednoznačné. Vždy to bude hospodský nebo konečný prodejce.
