Některé idylické představy o našich předcích tvrdě narážejí na vědecká bádání v oblasti etnologie na našem území. Avšak hovoříme o době předslovanské, takže byli tito lidé, o které se jedná, vůbec našimi předky?
Je nepochybné, že společenské prostředí ve starší době bronzové bylo mnohem krutější a surovější než to dnešní. Tehdejší člověk se velmi často stával účastníkem nebo obětí hrůzných kultovních praktik, masového vyvražďování a krutých vojenských masakrů, zřetelné jsou pak i indicie, že nebylo neobvyklé ani pojídání lidského masa. Po celé období starší doby bronzové existovaly na různých místech v Čechách a na Moravě lokality, které nejsou ani běžnými sídlišti, ani typickými výšinnými hradišti a sloužily spíše jako kultovní centra. Tato centra bývala podobně jako obranná hradiště opevněna, ovšem na rozdíl od nich soustřeďovala velké množství zahloubených objektů, jam a příkopů, v nichž archeologové nalezli mezi rozvalinami společně lidské i zvířecí kosti nebo celé kostry. Tak tomu bylo například na jihomoravském návrší Cezavy u Blučiny, osídleném na sklonku starší a pak v mladší době bronzové.
Mnoho nalezených lidských kostí v těchto společných hrobech navíc nese známky úmyslného lámání, ořezávání a opékání. Podobné nálezy pak přinesl i výzkum v Hradisku na Kroměřížsku, v lokalitě ze střední doby bronzové. Podobná centra nebyla ale pouze na Moravě, zprávy máme i o oblasti Skalky na okraji vesnice Velim na Kolínsku ve středních Čechách.
Lidé a víra v posmrtný život
Jak s těmito zjištěními ale korespondují zjištění o samotném kultovním životě tehdejších lidí? V jejich představách byla jistě hluboce zakořeněná víra v duši člověka. To dokazuje například mladší doba bronzová, kdy převažovala kremace jako způsob pohřbívání, popel byl následně uložen v keramické urně. Tyto urny byly opatřeny otvorem, kterým mohla duše člověka opustit zpopelněné ostatky a snad se opět vracet. Naši předkové měli očividně hlubokou víru v posmrtný život, a tak není divu, že mnohé hroby byly opatřeny bohatými milodary, kdy se mrtvým často věnovalo i jídlo a pití.
Zdroj: Kronika českých zemí pravěk – 1249
