mapa regionů
zavřít mapu
Pokud se chceme dostat přes ostrov Štvanice na opačnou stranu Vltavy, vydáme se po prvním betonovém mostě z roku 1910. Přes Hlávkův most. Jeden z mála mostů, který zůstal nepřejmenován dodnes. Nese svoje jméno po multimilionáři a kapitalistovi, který měl po mamince dokonce modrou krev. Nacistům název mostu nepřekážel, nebyl důvod. Nevadil ani komunistům. Sto milionů korun, které odkázal českému národu, byla příliš velká suma, než aby ji bylo možné zahrát do ztracena.
Psal se únor roku 1831, když se v Přešticích, malém městečku na jih od Plzně, narodil do rodiny purkmistra Antonína Hlávky, jeho druhorozený syn Josef. Žádný tklivý příběh o chudičké matce, která si musela utrhovat od úst, se tedy nekoná. Nicméně Hlávka byl všechno jiné, než příslušník zlaté mládeže. Nesmírně nadaný a pilný student, který využil všech prostředků, které mu poskytli rodiče, do posledního krejcaru. Na počátku vystudoval obor pozemní stavitelství, na polytechnice v Praze, protože architektura se zde nevyučovala. Později přešel do Vídně, kde se mu jeho sen splnil.
Vídeňská akademie výtvarných umění sice architekturu vyučovala, ovšem studium bylo velmi drahé. Mladý Hlávka si přes prázdniny vydělával jako zednický učeň, ve firmě stavitele Františka Šebka. Později zde bude stavbyvedoucím a nakonec ředitelem, ale to ještě neví. Panu budoucímu staviteli a architektovi prošli rukama spousty malty a cihel. Hlávka se Státní cenou v kapse, jako nejlepší student, získal i výuční list zedníka. Věděl tedy již od mladých let, co práce obnáší.
V roce 1860 mu ministerstvo kultury zadalo práci na výstavbě rezidence řeckokatolického biskupa v Černovicích, na dnešní Ukrajině. Následovala Dvorní opera ve Vídni a titul stavebního rady od císaře pána. Třetí významnou stavbou byla Zemská porodnice u Apolináře a s ní i další ocenění. Hlávka neskrblil. Pro svoji matku zakoupil zámek v Lužanech, na dohled Přeštic. Zakázky se jen hrnuly. Takové šílené tempo by nevydržel nikdo a nevydržel je ani Hlávka. Ochrnutí a několik let na vozíku bylo důsledkem. I když se mu později schopnost chodit zase vrátila, už to nikdy nebylo ono.
Hlávka se angažoval i v politice. Stal se členem Panské sněmovny. I když zde byli dědičně členové rodu Habsburků, i vysocí církevní preláti, Vídeň rozhodně před zasloužilými Čechy oči nezavírala. Byli zde rovněž Škoda, Lanna, Ringhoffer. Z umělců Dvořák, Myslbek, Vrchlický, Palacký.
Zbývá jen, zmínit se o Hlávkovi jako o mecenáši. Není zde prostor pro detailní popis toho, co, kde a kdy sponzoroval. Bohužel. Inicioval a podpořil založení České akademie pro vědy, slovesnost a umění císaře Františka Josefa I. v roce 1890. Věnoval tenkrát nepředstavitelnou sumu, 200 000 zlatých. Jen pro představu, bylo to jako dvacet milionů předválečných československých korun. Následovala budova Akademie výtvarných umění.
A nyní to nejdůležitější. Hlávkovy koleje. Ubytování a zaopatření pro dobré, ale nemajetné studenty Karlovy univerzity a ČVUT. Josef Hlávka byl pochopitelně i samorost a měl svoje podmínky. Pro ubytované bylo podmínkou naučit se cizí jazyk a šermovat. Proto se studentům, zde ubytovaným, říkalo Hlávkovi rytíři. V roce 1904 vytvořil Hlávkovu nadaci, která byla tak dokonale právnicky ošetřena, že se jí nedotkl ani hnědý, ani rudý pařát. Hlávkův život se uzavřel v roce 1908.
