Jako jediný nebyl nikdy přejmenován
Hlávkův most je třináctý pražský most přes Vltavu, je součástí Severojižní magistrály a spojuje Wilsonovu ulici na hranici Nového Města a Karlína s Bubenskou ulicí v Holešovicích. Sestává ze dvou částí různé konstrukce, které propojují vltavské břehy přes ostrov Štvanici. Jméno po staviteli a filantropovi Josefu Hlávkovi nese dodnes. Jako jeden z mála významných mostů nebyl nikdy přejmenován.
„Potřeba propojení Karlína s Holešovicemi, kde nastával rozmach tovární výroby, se objevila již koncem 19. století. Kromě nových továren zde sídlila i ústřední jatka, ale také oblíbené výstaviště v sousedství Stromovky. Přes Velké Benátky, jak se nazývalo několik neregulovaných ostrovů včetně Štvanice, vedl tradičně brod, který později nahradil přívoz. Po připojení Holešovic a Bubnů k Praze v roce 1884 se už však takové spojení nezdálo dostačující, a proto se začalo uvažovat o zbudování mostu. V roce 1900 zde během několika málo měsíců vznikla provizorní dřevěná konstrukce. Ta však byla už o devět let později vážně poškozena pohybem ledových ker po Vltavě. Situace byla neudržitelná, a proto II. odbor městského stavebního úřadu pod vedením Jiřího Soukupa urychleně vypracoval projekt nového mostu. Tím se ovšem Praha odchýlila od dosavadní bohulibé praxe, protože podoba předchozích mostů vzešla z architektonických soutěží,“ uvádí historička architektury Vendula Hnídková v měsíčníku Hobulet.
Počátek 20. století patřil kamenným a železným mostům
Most přes jižní (pravé) rameno Vltavy (plavební komory) byl původně v letech 1908-10 postaven jako železný příhradový. Autorem byl ing. Měčislav Petrů (1881 ve Dvoře Králové – 1941 v Praze). Žák Josefa Schulze, který se stal přednostou odboru stavebního úřadu hl. m. Prahy, navrhoval převážně školní budovy (Gymnázium Jana Keplera na Pohořelci, spolupráce K. Beneš, 1930-32), mateřská škola (druhdy Marty Gottwaldové) v Bubenči, spolupráce Vratislav Lhota, 1933-34), Vysoká škola ekonomická na Žižkově, opět s Lhotou, 1936-38); ale podílel se i na projektu Mánesova mostu, spolupráce František Mencl (1912-14).
Na počátku 20. století se v Praze stavěly kamenné a železné mosty. Inženýr a inovativní konstruktér František Mencl, který byl pověřen stavbou druhé části mostu ze Štvanice k Bubnům, však hodlal tuto tradici změnit, a tak se pustil do betonu. Jeho osobní zaujetí pro věc napomohlo realizaci zcela jedinečné stavby.
V letech 1958-62 byl tento most rekonstruován a rozšířen. Železná část byla nahrazena železobetonovou. Nedotčena zůstala pouze část jeho výzdoby.
Kdo byl František Mencl
František Mencl (1879 v Libranticích u Hradce Králové – 1960 v Praze) mostní stavitel a inženýr a projektant. V letech 1902-39 byl zaměstnán na mostním odboru stavebního úřadu pražského magistrátu. Podílel se zejména na projekci Hlávkova, Mánesova, Trojského, Libeňského a Jiráskově. Bydlel na Letné v kostelní ulici č. 32. Angažoval se i v legalizaci a propagaci pohřbu žehem.
Dnes nevídané: Most stál méně, než se plánovalo
František Mencl při projektování Hlávkova mostu představil novátorskou betonovou konstrukci a k jejímu architektonickému řešení přizval tehdy čerstvého absolventa pražské techniky a zároveň žáka předního vídeňského ateliéru Otto Wagnera, kterým byl Pavel Janák. Energický Mencl dokázal přesvědčit kompetentní místa, aby se konečně přestala bát inovativního přístupu v podobě betonu. A ten se zde mnohonásobně vyplatil, nejen technicky a esteticky, ale v neposlední řadě také finančně. Schválený rozpočet na nový most dosahoval výše 1 500 000 korun, nakonec však celkové stavební náklady, a to včetně provedené sochařské výzdoby, odčerpaly z obecní kasy pouze 1 100 000 korun. Pro srovnání řekněme, že most Legií stál čtyři miliony korun a most Čechův dva a čtvrt.
V dubnu 1910 práce započaly budováním pilířů na ostrově Štvanice, pilíře nad řekou ale nabraly skluz. Problémy nastávaly zejména v zimních měsících, kdy teplota klesala pod nulu. Tehdy se musela voda do betonu ohřívat parou z lokomotivy anebo se hotový beton před mrazem zakrýval pytli a prkny. Příští rok ale už šlo všechno bez problémů a proto mohlo být na počátku února 1912 všechno připraveno k zatěžkávacím zkouškám. Do jednoho místa byly přistaveny dvě tramvajové soupravy, dva parní válce a prostor byl navrch dorovnán cihlami, aby se dosáhlo maximální hmotnosti 500 kg na m².
Pro slavného architekta byl most žebříkem ke slávě
Jak jsme již řekli, přizváním Pavla Janáka k architektonickému řešení mostu prokázal stavební odbor magistrátu nevídanou odvahu. „Tak velký úkol svěřil architektovi na počátku kariéry, mladíkovi, který za sebou ještě neměl žádnou větší stavbu. Pavel Janák se k úkolu Hlávkova mostu dostal v důležitém momentu své kariéry, který pro něj znamenal velký umělecký zlom, ale také významně pohnul zdejší scénou a trvale se zapsal do dějin české architektury. Ostatně most je už od května 1958 památkově chráněný,“ napsala Vendula Hnídková, která se zabývá Janákovým dílem, do zpravodaje Prahy 7.
Krátce o Pavlu Janákovi
Pavel Janák (1882 v Karlíně – 1956 v Prraze) je mezi českými architekty hvězdou první velikosti a obecně znám, tedy jen ve stručnsti připomeňme jeho nejhlavnjší práce: Krematorium v Pardubicích, Palác Adria v Praze, Libeňský most (s Františkem Menclem), celková koncepce osady Baba v pražských Dejvicích, rekonstrukce v Královské zahradě Pražského hradu.
Kouzlo detailu
Hlávkův most ovšem nebyla jen samotná konstrukce pilířů, oblouků anebo mostovky, ale pozoruhodný celek dotvářely také pečlivě navržené lampy, zábradlí, křehké schodiště na Štvanici, tramvajová zastávka anebo dvojice budek, jež sloužily rovněž jako mohutné sokly pro sochařskou výzdobu.
Ta je dílem celé generace moderních sochařů, kteří v duchu pražských tradic už od Karlova mostu osadili stavbu sochami, v tomto případě však opět z betonu.
Josef Mařatka a Otto Gutfreund jsou autory medailonů v klenbách nad řekou, zatímco Bohumil Kafka a Ladislav Kofránek vytvořili reliéfy nad Štvanicí. V cípech hlavních oblouků přes severní rameno Vltavy jsou reliéfní medailony z umělého kamene, které zobrazují hlavy dvanácti hlavních představitelů, kteří měli co do činění se stavbou mostu. Jejich autory jsou Josef Mařatka (1874 v Praze – 1937 tamtéž) a Otto Gutfreund (1889 ve Dvoře Králové nad Labem – 1925 v Praze) Architekt Pavel Janák a inženýr Mencl jako projektanti mostu tam ovšem medailony neměli. Z dobových zpráv z října 1912 vyplývá, že veřejnost byla pobouřena výběrem zobrazených osobností. Gutfreundův medailon druhého náměstka primátora Viléma Bukovského a jeden medailon Mařatkův – nejasno čí – spadly při rekonstrukci mostu do řeky a roku 1984 nahrazeny medailony Josefa Hlávky a Pavla Janáka od Františka Häckela.
Most je nad zhlavími ostrovních pilířů vyzdoben reliéfy vysokými před dva a půl metru, které byly vytesány přímo do betonového zdiva. Autorem reliéfů na straně po vodě je střešovický sochař Bohumil Kafka (1878 v Nové Pace – 1942 v Praze), na protilehlé straně dejvický Ladislav Kofránek (1880 ve Vojicích u Hořic – 1954 v Praze). Kafka tu provedl pozoruhodné mužské akty Sen, Rozvaha, Práce a Díkuvzdání.
Hlávka šel císaři moc na ruku, jeho socha tedy chybí
Žulová sousoší Práce a Humanita (1912-13), umístěná na holešovickém předmostí, pocházejí od Jan Štursy (1880 v Novém Městě na Moravě – 1925 v Praze). Při rozšiřování mostu kolem roku 1960 byly sochy odstraněny, skoro ztraceny prý v jakési boudě na Štvanici, ale nakonec se v roce 1983 na bubenské předmostí vrátily, o což léta bojoval sochař Vlastimil Večeřa. Samotné sochy jsou vysoké přes 5 metrů a každé sousoší se skládá z 12 dílů a váží 16 tun. Každé sousoší je provedeno pomocí dvou ženských a dvou mužských figur. Součástí mostu byly původně i dvě budky pro výběr mýta, umístěné v soklech monumentálních pískovcových sousoší Práce a Humanita Jana Štursy. Budky byly odstraněny při rozšiřování mostu. Bronzové varianty sousoší schraňuje Národní galerie. Není bez zajímavosti, že původně měla být místo nich již hotová Mařatkova socha Josefa Hlávky, ta ale po Říjnu 1918 jaksi neprošla, protože mecenáš Hlávka šel císaři přeci jen trochu moc na ruku.
Josef Hlávka
Josef Hlávka (1831 v Přešticích – 1908 v Praze) byl architekt, stavební podnikatel, politik a mecenáš. Z jeho architektonických návrhů je známá například Rezidence bukovinských metropolitů v Černovicích, zapsaná na Seznam světového dědictví v Evropě, nebo budova Zemské porodnice u sv. Apolináře v Praze. Později se stal hlavním zakladatelem, mecenášem a prvním prezidentem České akademie pro vědu slovesnost a umění (předchůdkyně dnešní Akademie věd). Koncem života založil Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, přes toto nadání odkázal svůj veškerý majetek národu s přesným určením, jak mají být každoroční výnosy z tohoto majetku rozdělovány. Bydlel a zemřel v Novém Městě pražském na adrese Jungmannova 736/12, pochován byl v rodných Přešticích.
Nenápadná rekonstrukce začala už loni
Rekonstrukce Hlávkova mostu v Praze už nenápadně začala loni v březnu. Není to však na první pohled patrné, protože mostní konstrukce se zatím nijak nedotkla. První etapou totiž je stavba kolektoru, do kterého se přeloží inženýrské sítě umístěné zatím vsamotném mostě. Kolektor povede pod Vltavou v hloubce až 35 metrů, město za jeho stavbu zaplatí skoro půl miliadrdy korun. Stavbu nového pražského kolektoru zahájilo v týdnu uložení dřevěné sošky svaté Barbory, která je patronkou lidí pracujících v podzemí. Její přízeň budou dělníci potřebovat déle než rok, kolektor dlouhý 413 metrů má být hotový v červnu 2018.
„Tato stavba je jednou z nejvýznamnějších v současnosti v Praze. Málokdo si uvědomuje, jak podzemní infrastruktura, jako jsou vodovody, kanalizace nebo právě kolektory, ovlivňuje život ve městě,“ řekla při zahájení prací pražská radní pro infrastrukturu, technickou vybavenost a životní prostředí Jana Plamínková (STAN/Trojkoalice).
Kolektory jsou chodby vysoké 2,4 metru a široké 2,7 metru. Jsou v nich uloženy veškeré inženýrské sítě – například elektrické vedení, vodovodní a plynové potrubí, telefonní nebo optické kabely – které je možné snadno kontrolovat, udržovat a vyměňovat bez zásahu do povrchu ulice.
