Když jeho nevlastní otec emigroval do „znepřátelené“ ciziny, mámu kvůli tomu vyhodili z Národního divadla a jeho samotného z gymnázia. Na herectví ho vzali až napodruhé a v podstatě celý svůj život musel hrát většinou jen malé role záporáků. Když potom ve své nejslavnější roli v Pelíškách poslal proletáře všech zemí do p*dele, dal do toho úplně všechno.
Jiří Kodet se narodil do slavného hereckého rodu, jeho pradědečkem byl nestor českého divadelnictví Vendelín Budil, dědečkem herec Národního divadla Jiří Steimar a ve stejném divadle hrála i jeho matka Jiřina. Herectví propadla také jeho dcera Bára, sestra Evelyna i její dcera Anna Polívková.
Jiřího otec pocházel pro změnu ze sochařského rodu Kodetů. V rodině se tradovalo, že jeho zakladatelem byl francouzský kadet, který se během napoleonského tažení zamiloval do moravské děvčice a už s ní zůstal. Z kadeta se stal Kodet, a protože všichni francouzští důstojníci museli mít modrou krev, možná právě odtud pocházely Kodetovy aristokratické způsoby, díky kterým mu tak dobře šlo hrát role různých elegánů, grandů a mužů vybraných mravů.
Prudič a cholerik
Zároveň býval ale podle svých příbuzných pedantickým cholerikem, který neváhal třeba vyhodit z okna pekáč se srnčím, když se dozvěděl, že k němu nebudou knedlíky, ale halušky nebo rýže. A když ho pak viděli v jeho ikonické roli bývalého důstojníka Krause, který neskutečně „prudí“ svou rodinu kvůli nokům v polévce, pochopili, že mu ji autoři komedie Pelíšky napsali přímo na tělo.
O jeho cholerické povaze vyprávěl v dokumentu Tajemství Jiřího Kodeta i režisér Petr Zelenka, v jehož kultovním filmu Knoflíkáři si Kodet vysloužil Českého lva, stejně jako v Pelíškách. „On byl trošku útočnej, rád dával člověku najevo, že je trošku póvl. Pozurážel celý štáb, já jsem se pak za něj chodil omlouvat. On třeba méně známým herečkám říkal, aby nemluvily, když mluví on, že ony jsou z Plzně a on z Národního divadla z Prahy,“ popsal Zelenka.
Kromě své vznětlivé povahy, kterou v Pelíškách předvedl, si ale v této hořké komedii také vyřídil účty s minulým režimem. „Tam jsem se vypořádal s celou minulostí, s komunisty, s osmašedesátým rokem, se vším všudy,“ vzpomínal později v rozhovoru pro iDnes. A nebylo toho málo – po vyhazovu z gymnázia se vyučil na žokeje a to, jestli bude moci vůbec někdy hrát, bylo dlouho na vážkách1.
A i když se nakonec na DAMU dostal, mohl pak jen do oblastních divadel, dokud si ho k sobě do Činoherního klubu v Praze nevyžádal režisér Jan Kačer. V hereckém rejstříku na Barrandově měl zase u svého jména poznámku, že může hrát pouze malé a záporné role. „Z každého syčáka jsem se však snažil udělat lidskou bytost,“ podotkl k tomu Kodet. Není divu, že pod tlakem životních okolností, kterým musel neustále čelit, mu stačilo jen málo, aby se pořádně rozhněval.
Život se s ním nemazlil
Jeho přímočarost se projevila i během sametové revoluce, když se spolu s hereckými kolegy rozhovovali, zda se mají přidat ke stávce studentů. „Čtyřicet let hrajeme jako blbci, každý večer, a dostali jsme se tam, kam jsme se dostali! Jestli chceme udělat něco víc než dosud, tak nám zbývá jen nehrát,“ řekl jim nakonec. A to je přesvědčilo.
Po revoluci pak vzal na milost i Národní divadlo, kam odmítal vstoupil od doby, kdy tamější vedení propustilo z angažmá jeho matku kvůli emigraci manžela, přestože se v té době sama starala o tři děti. A měl před sebou ještě úspěšných patnáct let, než v roce 2005 podlehl komplikacím spojeným se zlomeninou stehenního krčku.
„Přes všechno jeho fanfarónství a choleričnost byl táta laskavý člověk a skaut,“ rozloučila se s ním na sociálních sítích v den jeho odchodu dcera Bára, které „dohodil“ jejího manžela, houslového virtuóza Pavla Šporcla. „Byl svůj, byl přísný, byl cholerik. Ale… měl velké srdce plné umělecké a lidské moudrosti. Život se s ním nemazlil, ani on se nemazlil s ním. Miloval svou rodinu! Miloval knihy, obrazy a hudbu.“ V úterý 6. prosince by Jiří Kodet oslavil 85 let.
