Roman z Pardubicka nechával svého psa volně na zahradě. Starší plot měl na jednom místě mezeru a zvíře brzy zjistilo, že se přes ni může protáhnout na sousední pozemek. Pes nikoho nekousl a po chvíli se zpravidla sám vrátil, takže Roman situaci nepovažoval za vážný problém. Sousedovi však opakované návštěvy vadily a žádal lepší zabezpečení zahrady. České právo v podobných případech nečeká až na první pokousání nebo škodu. Chovatel má povinnost učinit opatření proti úniku zvířete a občanský zákoník výslovně počítá také s vnikáním zvířat na sousední pozemek jako s možnou imisí.
Romanův pes se zpočátku dostal ven jen několikrát. V zadní části zahrady se uvolnilo pletivo a zvíře přišlo na to, že stačí zatlačit na jeho spodní část. Za plotem přitom neležela silnice, ale sousedova zahrada, takže Roman opravu nijak neuspěchal. Pes byl podle něj přátelský a nikdy nikoho nenapadl.
Soused měl na situaci jiný pohled. Na zahradě měl malé děti a vlastního psa a cizí zvíře se u něj začalo objevovat opakovaně. Roman namítal, že se nic nestalo a že svého psa vždy odvedl domů. Naše redakce proto ověřovala, zda je rozhodující až vznik škody, nebo zda má majitel povinnost zabránit už samotnému útěku zvířete.
Zákon na ochranu zvířat proti týrání v § 13 stanovuje chovateli povinnost učinit opatření proti úniku zvířat. Neříká přitom, že se tato povinnost aktivuje teprve poté, co pes někoho pokouše, poškodí cizí majetek nebo způsobí dopravní nehodu.
Plot nemusí být nedobytná pevnost
To ale neznamená, že každý jednorázový útěk psa automaticky dokazuje porušení zákona. Soudy upozorňují, že povinnost chovatele je potřeba posuzovat podle konkrétních okolností.
Krajský soud v jednom z řešených případů uvedl, že opatření proti úniku musí být přiměřené situaci, v níž je konkrétní zvíře chováno. Samotná skutečnost, že určitou překážku zvíře jednou překonalo, ještě automaticky neznamená, že zabezpečení bylo nedostatečné. Únik může způsobit například mimořádná a obtížně předvídatelná okolnost a po chovateli nelze požadovat opatření proti úplně každému myslitelnému scénáři.
U Romana by ale hrála roli opakovanost. Jestliže majitel už ví, že pes pravidelně prochází konkrétní dírou v plotě, a přesto ji neopraví, jeho situace je jiná než u člověka, kterému pes jednorázově utekl například po neočekávaném poškození branky.
Nejvyšší správní soud už dříve potvrdil, že neučinění opatření proti úniku zvířete může být přestupkem. Smyslem zákonné povinnosti je přitom podle soudní judikatury primárně také ochrana samotného zvířete. Pes, který uteče ze zahrady, se totiž může ztratit, dostat na silnici nebo se střetnout s jiným zvířetem.
Soused nemusí cizího psa na zahradě tolerovat bez omezení
Vedle zákona na ochranu zvířat existuje ještě občanskoprávní rovina. § 1013 občanského zákoníku upravuje takzvané imise mezi sousedními pozemky. Vedle kouře, prachu, pachu, světla, hluku nebo otřesů zákon výslovně uvádí, že stejný princip se vztahuje také na vnikání zvířat.
U nepřímých imisí zákon pracuje se dvěma podmínkami: vliv musí být nepřiměřený místním poměrům a zároveň podstatně omezovat obvyklé užívání pozemku. Ne každé jednotlivé vběhnutí zvířete přes hranici parcely proto automaticky znamená, že soused uspěje s žalobou.
Jiná situace ale může nastat při dlouhodobém a opakovaném problému. Pokud cizí pes pravidelně pobíhá po zahradě, znečišťuje ji, ohrožuje jiné zvíře nebo kvůli němu soused nemůže pozemek obvyklým způsobem používat, může být zásah do jeho práv podstatně výraznější.
Veřejný ochránce práv ve svém materiálu k ochraně zvířat uvádí, že pokud soused ani po výzvě nezjedná nápravu a vnikání zvířat splňuje podmínky občanského zákoníku, lze se obrátit na soud. Současně upozorňuje právě na zákonnou povinnost chovatele přijmout opatření proti úniku.
„On nic neudělá“ majitele povinnosti nezbavuje
Argument, že pes je hodný, může být z hlediska vztahů se sousedem uklidňující, ale právní povinnost zabezpečení nenahrazuje. Nikdo navíc nemůže s jistotou předvídat reakci zvířete v každé situaci. I běžně klidný pes může reagovat nečekaně na jiné zvíře, dítě, hluk nebo strach.
Z hlediska zákona je podstatné, zda chovatel přijal přiměřená opatření proti úniku. U jednoho psa může stačit běžný plot, jiný dokáže plot přeskočit, podhrabat nebo otevřít nedostatečně zajištěnou branku. Konkrétní zabezpečení proto nelze předepsat jednou univerzální výškou plotu pro všechny psy.
Soudní rozhodnutí zdůrazňují právě přiměřenost. Pokud majitel ví, jakým způsobem jeho pes opakovaně uniká, měl by tomu přizpůsobit opatření. Může jít o opravu pletiva, zajištění branky, zabránění podhrabání nebo jiný postup odpovídající konkrétnímu zvířeti a pozemku.
Pokud pes něco poškodí, přidává se odpovědnost za škodu
Únik může mít ještě další právní následek, pokud zvíře skutečně způsobí škodu. Občanský zákoník obsahuje zvláštní pravidla odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem. Pro majitele tak může být podstatně dražší situace, kdy pes po útěku poškodí cizí věc, napadne jiné zvíře nebo způsobí jinou újmu.
Není proto rozumné čekat, až se opakované útěky změní v konkrétní incident. Oprava plotu za několik stovek nebo tisíc korun může být výrazně jednodušší než následné řešení sousedského sporu, přestupku nebo náhrady škody.
Ještě větší riziko vzniká, pokud se zvíře dostane na komunikaci. Zákon o silničním provozu ukládá vlastníkovi nebo držiteli domácích zvířat povinnost zabránit jejich pobíhání po pozemní komunikaci. Pes, který místo k sousedovi vyběhne otevřenou brankou přímo na silnici, tak vytváří nejen riziko pro sebe, ale také pro řidiče a další účastníky provozu.
Obce mohou mít další pravidla pro veřejná místa
Samostatnou otázkou je volné pobíhání psů na veřejných prostranstvích. Obce mohou obecně závaznými vyhláškami stanovit pravidla pro pohyb psů na vybraných veřejných místech. To ale není totéž jako útěk z oplocené soukromé zahrady na sousední parcelu.
Majitel psa by proto měl znát také místní vyhlášku, zejména pokud se se zvířetem pohybuje v parcích, ulicích nebo dalších veřejných prostorech. Pravidla se mohou mezi jednotlivými obcemi lišit.
Romanův problém je ale jednodušší. Ví, kudy jeho pes odchází, a ví, že se situace opakuje. V takovém případě je nejrozumnějším řešením opravit místo, kudy zvíře uniká, místo spoléhání na jeho mírumilovnou povahu.
České právo totiž nepracuje s pravidlem, že majitel začne útěky řešit až poté, co se něco stane. Povinnost učinit opatření proti úniku existuje už před vznikem škody. A pokud se pes pravidelně objevuje na sousedově zahradě, může se z nevinně vypadající návštěvy postupně stát i občanskoprávní spor.
Zdroje: Nejvyšší správní soud, Ombudsman
