S Nadačním fondem Harmonie spolupracujete dlouhodobě.Co vás k němu přivedlo?
To je moc krásná historie. S ředitelkou Harmonie Miladou Cholujovou jsem se seznámila před jednatřiceti lety v porodnici, kde jsme spolu ležely po porodu na jednom pokoji. Midla, jak jí přátelé říkají, porodila Juditku a já Marka. Samozřejmě tento životní zážitek nás natolik spojil, že jsme se už nikdy neodloučily. Midla mi jednoho krásného dne zavolala, že má touhu vybudovat v Čechách tento nadační fond, který je už ve světě velmi známý pod jménem El Sistema, a že je velmi úspěšný a zda bych se nestala tváří a patronkou české varianty Harmonie. Samozřejmě jsem souhlasila a od té doby společně budujeme tento krásný projekt.
Harmonie zakládá dětské orchestry a učí sociálně znevýhodněné děti hrát vážnou hudbu. Máte ke klasické hudbě nějaký bližší vztah, nebo jste se stala patronkou fondu spíš kvůli pomoci dětem, kterým se tím zvýší šance na úspěch v životě?
Víte, ono je to tak, mně se strašně zalíbil nápad posbírat děti z ulice, ze škol, z rodin, které ještě nevědí, co ten život obnáší a jak se dá smysluplně žít. Spousta rodičů si může dovolit dát své děti do Lidových škol umění na klavír, na housle, na violu, ale spousta si to dovolit nemůže a o ty děti nám jde. Dostanou zdarma hudební nástroje, dostanou zdarma hodiny učení na hudební nástroje, učí je profesionální hudebníci po pěti, šesti ve skupince a jednou dvakrát do roka se vytvoří z těchto malých skupinek velký dětský orchestr, na který jsou pozváni rodiče i široká veřejnost. Dokonce už existují výměnné zájezdy dětských orchestrů do zahraničí a děti tak mají krásné zážitky, které by si jinak těžko mohly dovolit a dokonce i životní program. A i když se třeba jako dospělí nebudou profesionálně věnovat hudbě, hudba jim v životě už zůstane napořád, a to není málo. Jediná podmínka je, že děti budou chodit pravidelně na výuku 2x týdně. Kdo nemá zájem, z tohoto kruhu vypadá, nikdo nikoho do ničeho nenutí.
Vídáte se s dětmi, kterým Harmonie pomáhá, pozorujete, jak se mění, učí nové věci?
Samozřejmě. Chodím se dívat jak na malé skupinky do škol, od roku na 2014 nám nechávají své učebny na ZŠ a MŠ Kořenského v Praze 5, a za to jim moc děkujeme, tak se účastním velkých koncertů, kde s nimi vystupují i takoví mistři jako je klavírní virtuóz Ivo Kahánek, který je též patronem Harmonie. Neumíte si představit, jaké pokroky děti udělají třeba za pouhý jeden rok. Je to kouzelné, dojemné a má to smysl, o což nám všem jde.
Vy ale pomáháte nebo jste tváří či patronkoui mnoha dalších charitativních organizací. Co vás k tomu vede, podle čeho si dobročinné organizace, se kterými spolupracujete, vybíráte a co tato spolupráce přináší vám?
Jsem pyšná na to, že již čtrnáct roků jsem patronkou Akce CIHLA, kde se z malé nevýznamnécihličky stala opravdu veliká smysluplná cihla, která už pomohla spoustě mentálně postiženým lidem.Našli důstojný život v námi vybudovaných domech na Slapech s asistenty, kteří se o ně starají. Tento projekt vyšel na 100 procent, a proto věřím, že když se člověk do něčeho smysluplného opře a zakousne a nepovolí, tak to musí vyjít.
A musím se pochlubit i dvěma „adoptovanými syny“ na dálku. MamadouDiallo, kterého mám patnáct roků v adopci (dnes je mu 24 let a studuje už vysokou školuv Keni) a malý Osman Burman, kterému je 7 roků a navštěvuje školu v Guineji. Oba jsou ze slumu Kibera. Kdo by měl zájem, ať se podívá na stránky Adopce na dálku – Centrum dialog, je to veliká pomoc pro lidi v jejich prostředí, a o to nám jde.
Říkáte, že jste důchodkyní, i když podle vašeho pracovního diáře to tak rozhodně nevypadá.V jakých inscenacích aktuálně hrajete,co připravujete, plánujete?
Hraju vedvou divadlech, které miluju, a na které nedám dopustit. Je to především divadlo ABC, kde mám dvě komedie Shirley Valentine a Vím, že víš, že vím… K divadlu ABC mám neopakovatelný a neměnný pevný vztah. Začínala tady moje maminka v roce 1954 u pana Jana Wericha a mě brala stále sebou už jako miminko a v divadle ABC jsem vlastně vyrostla. Když zavřu oči, dojdu poslepu do ladírny, do rekvizitárny i do ředitelny pana Wericha. Vždycky když vstupuju na tuto scénu, tak si uvědomím, kdo všechno na těchto prknech stál a komu všemu jsem říkala teto a strejdo. Zaplavuje měpocit vděčnosti a i takovýhokrásnýho smutku při vzpomínce na paní Stellunku Zázvorkovou a Pepíčka Beka, pány Miroslava Horníčka a Jana Wericha, Lubomíra Lipského, dámy Irenu Kačírkovou, Alenu Vránovou, Květu Fialovou, Jaroslavu Adamovou. S některými jsem měla tu čest ještě v divadle ABC hrát. Jsem za to opravdu vděčná a kdykoli vstupuju teď sama na jeviště, cítím je všechny kolem sebe.
A pak mám pět krásných tragikomedií v divadle Bez zábradlí. Je to menší, komornější divadlo, a tam mám zase diváky před sebou jako na dlani. Začínala jsem na této scéně s režisérem Otomarem Krejčou jako Varvara ve Višňovém sadu, takže i na této scéně mám své vzpomínky. Krásné.
Je nějaké představení nebo film, které jsou vaší srdcovou záležitostí?Máte nějakého oblíbeného dramatika,scénáristu, režiséra, roli?
S panem režisérem Vladimírem Strniskem máme teď před sebou tři divadelní projekty, které bychom během dvou let chtěli zrealizovat, už máme načrtnuté i obsazení. Jsou to opět nádherné tragikomedie, hluboké, které mají smysl, a divák se současně královsky pobaví. Takové texty si dlouho a pečlivě vybíráme. Společně s panem režisérem Strniskem to bude už naše osmá spolupráce. Rozumíme si a slyšíme na sebe, což je pro herce i pro režiséra to nejdůležitější, jinak to prostě nejde. V dubnu jsme měli naši poslední premiéru amerického autora Tennessee Williamse Skleněný zvěřinec a ten se nám opravdu povedl, soudě podle ohlasu diváků v hledišti. Hráli jsme i před vyprodaným hledištěm 23 představení na Letní scéně divadla Ungelt, a to je prubířský kámen pro herce – zaujmout, i když prší – a my jsme to dokázali. I za tuhle spolupráci jsem velmi vděčná.
Na jevišti i ve filmech jste ztvárnila řadu postav. Je mezi nimi nějaká, na kterou vzpomínátenejraději, která vám je nejbližší?
To vždycky nechávám na divákovi. Víte, pro mě je nejdůležitější divadlo, jelikož u toho musím každé představení být, mohu si s tou postavou každý večer hrát, mohu ji vylepšovat, doplňovat, zkrátka každý večer s tou kterou postavou žiju a myslím a cítím a směju se a pláču. A to všechno předávám do hlediště, všechny své pocity a humor a myšlení, celý život. Film a televize si už žijí vlastním životem a ani nevím, kdy se moje filmy v televizi opakují, to mě vždycky někdo po skončení smskou upozorní, že to bylo fajn, ano je to fajn, ale už to se mnou nemá moc společného. Je to jednou hotové a hnout se s tím už nedá. Proto dávám stoprocentně přednost svému milovanému divadlu.
Podle čeho a jak si vybíráte role?
Jsem si svým vlastním dramaturgem, takže to znamená číst a číst a číst a zase číst a číst a číst. Není to jednoduché. Chce to trpělivost, soustředěnost a zabejčenost. Někdy až po třiceti, padesáti, sedmdesáti přečtených textech se mi ten jeden jediný zalíbí natolik, že si ho okamžitě stopnu jen pro sebe a pak už ho nedám! Za nic, za žádné peníze, je prostě můj a já vím, že tento chci a žádný jiný. Nechám si ukrást auto a prsten a cokoli, ale divadelní hru, kterou jsem si vybrala, si ukrást nenechám.
Nevzala nebo vrátila jste někdy nějakou rolia nemrzelo vás to později?
Samozřejmě, že jsem se především ve filmu vzdala nabídnuté role, kterou pak moje kolegyně hrály skvěle, a mě napadlo, zda jsem to neměla vzít, ale to je jen takový závan, záblesk, jelikož člověk se musí v životě rozhodnout, kde je jeho síla a zatím si jít. A já vím, že moje síla je na jevišti, a tomu musím taky něco obětovat, i to že někdy řeknu na nabídku ‚ne‘, protože bych neměla sílu udělat oboje, divadlo i film dobře. Vím jediné, až přijde neodmítnutelná nabídka na film, kde by mě bolelo srdce, že to hraje moje kolegyně, tak svůj divadelní repertoár pro dobu natáčení uzpůsobím tak, abych měla na tu práci filmovou klid a čas. Určitě taková nabídka jednou přijde.
Měla jste nebo stále máte nějaký herecký vzor? Kdo vás ve vaší profesi nejvíc ovlivnil, inspiroval?
Jednoznačně moje maminka Jiřinka. Víte, ono žít vedle takové herečky celý život je strašně inspirující, máma je živel a je to bytostná herečka. Každý se mě ptá, jestli je s ní doma taky taková sranda jako v jejích filmech a na jevišti a já odpovídám ‚ano je‘. Máma miluje smích a miluje rozesmáté lidi, ať už v hledišti, nebo doma. Máma je slunný a smavý člověk a jsem moc ráda, že jsem ji mohla mít před sebou celý svůj život a že ji stále mám. Spoustu rolí jsem udělala na základě toho, že jsem byla ovlivněna reakcemi své maminky, která je velmi přírodní a spontánní ve svém civilním životě. Pro moji kariéru herečky je moje maminka požehnáním.
Vaše maminka je známá vynikající a proslavená kuchařka. Zdědila jste po ní i tento talent? Vaříte ráda?
Ne, přiznávám se, toto jsem nezdědila, ale ani snad nechtěla. Nebavilo a nebaví mě vařit, i když tedy vařím. Lépe řečeno vařila jsem pro syny, když byli malí, a když jsme ještě bydleli pohromadě, dnes už zajdeme k Jiřince na nedělní oběd a vaření je plně v režii Jiřinky. Máma má těch talentů víc než já.
Když si najdete čas na odpočinek, jak nejraději odpočíváte, co je pro vás dokonalý relax?
Toto léto je to procházka po lese s mojí fenečkou Pepinkou. Ona to tak miluje, prohání se jako střela a je tak vděčná, že jsem si ty procházky zamilovala díky jí taky. Nesmírně to člověku pomáhá vyčistit si hlavu od všech denních nánosů, a co si budeme povídat, i zpevnit svaly na nohou, takže díky Pepince jsem fit.
Kdo nebo co vám dokáže udělat největší radost?
Jednoznačně moje děti, jejich úspěch a jejich radost, jejich nadšení pro něco čím zrovna žijí, zdraví mých rodičů, setkávání se s nimi a moje povedená představení. Na těchto třech pilířích stojí můj život.
Máte nějaké životní motto, podle kterého se řídíte?
Ještě se tím tak úplně neřídím, ale už se to učím a mám i úspěchy: Všechny problémy řešit až druhý den, ne hned, nejdřív se na to vyspat, ono druhý den s chladnou hlavou se všechno jeví v jiném světle a jasněji. K tomuto jednoduchému moudru jsem ale musela dozrát až po řešení situací hned a s horkou hlavou. Nikdy se mi to ale nevyplatilo, takže teď jsem najela na toto snadné a jednoduché řešení. Jde to, jen se musí člověk s horkou hlavou něčím zaměstnat a ráno je moudřejšího večera.
Narodila jste se v Praze, máte ji tedy jistě prošlápnutou. Jaká místa máte nejraději?
Všechna nábřeží. Všechna místa kolem Vltavy. Vodu miluju, jsem ryba. A pak okraje Prahy, kdy jste ještě v Praze, ale už je to vlastně venkov. Ticho v Praze málokdy zažijete a na periférii je ticho a čerstvý vzduch, to je to, co k životu potřebuju.
A na závěr obligátní otázka, jaké máte plány do budoucna, co připravujete, na co se těšíte?
Ráda bych, aby se hlavně nic neměnilo. Ráda bych, aby to všechno šlo takhle pěkně dál. To bych si přála.
Box
Simona Stašová
divadelní a filmová herečka
– Narozena 19.3.1955 v Praze.
-Po studiu na herecké Konzervatoři vystudovala DAMU a poté působila rok v angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Odtud odešla do divadla E.F.Buriana, kde působila 14 let. Dalších 14 let byla v angažmá v divadle ABC. V současné době je 13 roků na volné noze a je stálým hostem v divadle ABC a v divadle Bez Zábradlí.
– V letech 1999, 2005 a 2016 byla nominována jako herečka vedlejší role na cenu Český lev za filmy Pelíšky, Román pro ženy a Lída Baarová.
-V roce 2007 získala prestižní divadelní ocenění – Cenu Thálie za hru Drobečky z perníku.
– V roce 2015 získala od diváků cenu obliby TýTý.
– Od vedoucích kin z celé České republiky získala cenu Novoborské akademie spojenýchkinematografií (NASK) za nejlepší herečku za role ve filmech Román pro muže a Muži v naději.
– Za nejlepší ženský herecký výkon v dramatuSebemilec získala v roce 2014 hlavní ceny na Mezinárodním festival Seoul International Drama Awards v Jižní Koreji a na Mezinárodním filmovém festivalu vSan Franciscu.
– Kromě herectví se věnuje i charitě.Je patronkou Nadačního fondu Harmonie, který podporuje hudebně talentované děti především ze sociálně slabších rodin,patronkouAkce Cihla, která podporuje lidi s mentálním postižením, patronkou Adopce na dálku – Centrum dialog a podporuje charitativní projekty Senzační Senior a Světluška.
Renata Říhová
