Divoký i něžný Lanďák by oslavil 85 let. Život mu tížilo děsivé trauma z dětství

16.9.2021
Jitka Kačánová

„Pavel je nejněžnější duše, jakou znám,“ říkávala o něm Libuška Šafránková. „Měl knír, vojenskou košili, mluvil nahlas a nikoho se nebál,“ vzpomínal na něj jeho syn Jakub. A „Lanďák byl prostě Lanďák – kam přišel, bylo ho všude plno,“ pronesla krátce po jeho smrti Vlasta Chramostová. Tyto tři věty jakoby shrnovaly dobrodružný život herce Pavla Landovského – jeho začátky v Činoherním klubu a české filmové vlně, které mu přinesly ohromnou popularitu, jeho vztah k ženám a dětem i těžkosti kvůli jeho přátelství s Václavem Havlem a nucený odchod z republiky.

Utrpení mladého Boháčka

Čtyřikrát se snažil dostat na DAMU, ale marně. Ostatně jako celá řada dalších později slavných herců. Začínal proto na oblasti, nicméně v roce 1966 zakotvil na deset let v Činoherních klubu, právě v době jeho největší slávy. Jenže pak začal spolu s Havlem a dalším s bojovat za lidská práva a s jeho kariérou byl ámen. Nejdřív přišel zákaz hraní na divadelních scénách, díky čemuž vzniklo představení bytového divadla Play Mackbeth, pak ho StB v rámci akce Asanace vystrnadila do sousedního Rakouska, kde až do revoluce hrál ve vídeňském Burgtheateru. Kromě divadla ale hlavně zazářil ve filmu Utrpení mladého Boháčka či Já, truchlivý bůh. Objevil se ale také i například v legendární komedii Svatba jako řemen, v oscarových Ostře sledovaných vlacích nebo ve filmové baladě Markéta Lazarová. „Nikdy jsem nechtěl otrocky opakovat, co napsali jiní, chtěl jsem si to dělat podle svého. Za to jsem vždycky bojoval a hrál jsem tak, jak mně zobák narostl. A najednou se zjistilo, že je to zajímavý,“ charakterizoval své herectví Landovský.

Pak ale přišla hostovat ve Vídni a zpátky už ho nepustili. „Zůstat v Rakousku nebylo tátovo rozhodnutí. On se snažil různě pronikat zpět za železnou oponu, jednou dokonce přeplaval Dunaj z Maďarska na Slovensko,“ řekl o něm jeho syn Jakub, který v současné době působí jako velvyslanec ČR při NATO. Do vlasti se vrátil hned, jak to bylo možné a znovu se vrátil na výsluní díky rolím v Černých baronech, v Audienci nebo v Nejasné zprávě o konci světa. Režisér Josef Abrhám mladší pak o něm natočil celovečerní dokument Hoteliér, v němž se sešel se zakladateli a herci původního Činoherního klubu Janem Kačerem, Josefem Abrhámem, Vladimírem Pucholtem a Libuší Šafránkovou.

Trauma z dětství

Jeho syn Jakub je jen jedním ze sedmi dětí, které prý Landovský během svého bouřlivého života zplodil. Byl celkem čtyřikrát ženatý a k tomu si prošel ještě spoustou krátkodobých i dlouhodobých milostných avantýr. Za ženskými vyrážel často v doprovodu pozdějšího prezidenta Havla. „Já jsem takový tvůj ‚přísér‘. Já se na tebe nalepím a ve všech podnicích mám dveře otevřené,“ řekl mu jednou o jejich vyhlášených tazích Havel. Pro Landovského byl Havel nejlepší kamarád a byl pro něj ochoten udělat cokoliv. Ne každý to ale v Havlově okolí docenil, Landovský mohl být pro někoho příliš hlučný a příliš intenzivní, hlučný a divoký. Když mu Havel už jako prezident předával medaili Za zásluhy, tak mu prý při potřásání rukou pošeptal, že pro něj vůbec nebylo jednoduché to prosadit.

Na psychice tohoto herce s něžnou duší se výrazně podepsalo i tíživé trauma z dětství, kdy mu jeden ruský voják, se kterým se potkal na konci války, dal do rukou kulomet a nechal ho střílet do skupinky německých vojáků, kteří vyběhli zpoza stromů. Landovskému bylo v té době devět let a jen mnohem později mu došlo, že nejspíš někoho z nich i zabil. Špatný pocit z toho, že je vrah, ho pronásledoval až do smrti, která si pro něj přišla krátce po jeho 82. narozeninách. Barvitou vzpomínku na Landovského přinesl film Havel z roku 2020, kde ho skvěle ztvárnil Martin Hofmann, včetně jeho charismatu i velkého nosu, jenž velkého ducha značí.

Zdroj: vlastní zdroj



Nepřehlédněte