Od vlakového nádraží jsou to necelé dva kilometry. Na rušné Pražské ulici v Dobřichovicích vejdete do dvora a najdete oázu klidu, útulný koutek se zahradou i domáckým prostředím uvnitř domku. Vánoční dílny byly při příchodu Našeho REGIONu v plném proudu. „Každoročně bývají otevřené nejen našim klientům, ale i lidem z okolí. Je to prostředek, jak budovat komunitu,“ řekla nám pracovnice centra Eva Dolejšová Valachová. Nebyla to jediná vánoční akce – krátce předtím se vyráběly adventní věnce a těsně před Vánocemi se koná pravidelná vánoční besídka, kam mohou přijít nejen klienti, ale i jejich příbuzní a další zájemci.
Prim má práce v terénu
Eva Dolejšová Valachová dodala, že akce pro veřejnost se konají kupříkladu i v létě. „Jelikož v Dobřichovicích je mnoho volnočasových aktivit, ne vždy se podaří lidi nalákat, když jsme tu ale měli letní kino, bylo plno. Byly tu vedeny destigmatizační rozhovory, někteří lidé pořád čekali, kdy přijdou klienti, přitom oni už tu byli,“ dodala. Tím vlastně duševně zdraví lidé v reálu poznali, že onemocnění duše nemusí být na první pohled zřetelné, což je nejlepší způsob, jak bourat možné stereotypy.
Jinak se ale Centrum sociální rehabilitace Náruč již delší dobu věnuje především práci v terénu, což je rozdíl oproti dřívějšku, kdy to byl primárně stacionář pro děti s mentálním postižením, které tam trávily takřka celý den a vzdělávaly se. „Z mnoha z nich už vyrostli dospělí lidé, kteří se začlenili do běžného života, mají různé částečné úvazky, někteří pracují i v naší kavárně Modrý domeček, která je v Řevnicích,“ uvedla Eva Dolejšová Valachová. Pracovnice Náruče jezdí převážně domů za klienty, případně se s nimi setkávají venku nebo někde ve městě při kávě či čaji. Jsou jim jakýmisi průvodkyněmi životem, pomáhají jim hledat uplatnění – pracovní i sociální.
Propojení s reformou psychiatrie
„Změnilo se to tady od základu. Službu propojujeme s reformou psychiatrické péče,“ vysvětlila Našemu REGIONu vedoucí sociální služby Simona Petrejová. Sociální pracovník už je podle jejích slov za zdmi léčebny vítanější než dřív, kdy ho zaměstnanci léčeben moc rádi neviděli. „Komunikujeme s lékaři v psychiatrických nemocnic, s ambulantními psychiatry a pracovníky ostatních služeb. Změna vyplynula z potřeby, protože po podpoře formou stacionáře už nebyla poptávka, nyní proto poskytujeme převážně komunitní podporu lidem, kteří se navrací z nemocnice, nebo jsou v izolaci doma a potřebují propojení s venkovním světem,“ dodala. Spolek působí na Praze-západ, má přesně vymezené „teritorium“, kupříkladu Mníšek pod Brdy pod něj spadá, kdežto třeba o Zadní Třebáň se stará již jiná organizace.
„Lidem, kteří opustí nemocnici, nabízíme následnou péči, aby přechod domů byl plynulejší a jednodušší,“ uvedla Simona Petrejová. „Bývá i poměrně časté, že lidé s duševním onemocněním skončí na ulici. Někdy je to doma natolik toxické, že ulici vnímají jako lepší řešení. Mnoho služeb je primárně zaměřených na to, aby s takovými lidmi bylo řešeno bezdomovectví, ale je třeba řešit i jeho příčinu,“ dodala Eva Dolejšová Valachová. Proto jsou pro klienty centra vytvářeny individuální plány. Je důležité vědět, jak s kým konkrétně pracovat, přístup nemůže být podle jedné šablony. Někdy požádá o pomoc i někdo z rodiny, rozhodnutí je ale vždy na klientovi. V centru pracují s plnoletými lidmi od 18 do 64 let.
Individuální přístup
„V běžném týdnu pořádáme různé skupinové aktivity, které se každému mohou hodit v praktickém životě. Třeba vaření nebo dílny. Provozujeme také trénink kognitivních schopností, protože silná medikace oslabuje paměť, a tak je třeba cvičit ji,“ uvedla Eva Dolejšová Valachová. Smlouva s klientem je na dva roky, ale délka spolupráce je individuální. U někoho se výsledky dostaví dřív, u jiného později. U někoho je úspěch, když se stav nezhoršuje. Služby jsou poskytovány zdarma, klienti si připlácejí jen na materiál v rámci dílen.
Důležité je podle Evy Dolejšové Valachové učit přesvědčovat zaměstnavatele, aby pro lidi s duševním onemocněním vytvářeli pracovní místa nebo se naučili dělit místo mezi člověka zdravého a nemocného. „Lidé s duševním onemocněním jsou za práci vděční. To vidíme v naší kavárně, některým se odtamtud ani nechce a jsou schopni zvládnout i zátěž, která je podle nás někdy velká.
Pokoušíme se posouvat klienty dál, na otevřený trh práce, někdy to jde, jindy ne. A tak někteří pracují v kavárně už hodně dlouho a jsou velmi vděčnými pracovníky,“ uvedla Simona Petrejová. I to může být pro potenciální zaměstnavatele klad, lidé s duševním onemocněním, pokud si v práci zvyknou, ji netouží měnit.
„Chceme, aby nasáli sebedůvěru, že život se dá změnit, aby jej vzali trochu na svoji zodpovědnost, že není třeba velkých věcí, stačí být spokojený z toho, co člověk může mít,“ uvedla Simona Petrejová. Její kolegyně Eva Dolejšová Valachová dodala, že velmi dobré je, když v sociálních službách působí lidé se zkušeností s tím, čemu se daná služba věnuje. „Proto pro nás na částečný úvazek bude pracovat naše bývalá klientka. Hodně si od toho slibujeme,“ uzavřela.
