Jak jste prožíval Velikonoce jako dítě?
Bylo to před liturgickou reformou, bohoslužby tak bývaly ještě delší než teď. S maminkou jsme chodili na Křížovou cestu a poté k Božímu hrobu. Bylo to podobné jako v baladě Jana Nerudy, v níž děvčátko pokládá květiny a ptá se, babičko, co mu to udělali? To jsou trochu i moje Velikonoce. Pamatuji si také večerní pochody se svícemi, v oknech domů lidé vystavovali obrázky svatých, zpívala se píseň Kristus vstal z mrtvých. Později jsem se stal ministrantem, zrovna o Velikonocích, protože jich bylo potřeba hodně. A právě na Velký pátek jsem zažil obrovské zklamání. Měl jsem být stráží Božího hrobu, tak jsem si představoval, že dostanu brnění a štít.
Ale my jsme museli pěkně klečet, modlit se, ani nás nevystrojili do ministrantských šatů. O přestávkách jsme však hráli fotbal a tím se pro mě Velikonoce staly nesmírně společenskými a krásnými svátky. Právě Velikonoce vytvořily z nás ministrantů živou skupinu, Skaut tehdy nebyl, hlavní skauti dokonce byli pozavíraní. My jsme se ale v duchu skautsko-trampské tradice chovali. Také si vzpomínám, že v noci bylo hrdinstvím jít ven a největším hrdinstvím bylo jít na hřbitov. To jsme také jako studenti jedenáctiletky zažili při brigádě na chmelu.
Velikonoce jste strávil následně také na vojně. Jaké byly ty?
Na vojně jsem Velikonoce prožil dvakrát. Poprvé jsem byl poslán do vězení, vyfasoval jsem jej za nedodržení doby vycházky. V trnavské katedrále totiž bohoslužba trvala do dvou hodin v noci a já jsem se tak vrátil až o půl třetí, tedy v neděli místo v sobotu. Velitel na mě už ale čekal. Trest se však neuskutečnil, chytil jsem totiž anginu, a tak jsem skončil na ošetřovně, kde jsem už zůstal jako zdravotník. Proto, že manželka mého nadřízeného byla neteří pana biskupa trnavského. Na bohoslužbu jsem se pak dostal každý den.
Jak vypadaly vaše Velikonoce jako politického vězně?
Na Borech jsem prožil Velký pátek, který mě nejvíce oslovil. To jsem byl v korekci a celý den jsem šrouboval spínače do telefonních ústředen, které montovali někde v Latinské Americe. Byla to manuální práce a když jsem se ji naučil, šla mi velice rychle. Uvědomil jsem si, že Velký pátek to není jen zpěv, ale také to, že člověk musí zatnout zuby a říct si, že se nedá nic dělat. Z hlediska duchovního prožitku ale byl i tento Velký pátek stejný jako všechny ostatní.
Celý rozhovor si můžete přečíst v Mladém světě č. 7/2021, který vyšel 1. dubna
