Zdenko Feyfar se narodil 2. března 1913 v rodině lékaře a amatérského fotografa Jaroslava Feyfara v Jilemnici.
Studoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Po uzavření českých vysokých škol v roce 1939 pracoval krátce jako úředník v bance. V letech 1940–1943 vystudoval obor fotografie na Státní grafické škole v Praze, kam jej přivedl a kde ho učil Jaromír Funke (1896 ve Skutči – 1945 v Kolíně).
K jeho profesorům patřil také Josef Ehm a Rudolf Skopec (1913 ve Velkém Meziříčí – 1975 v Praze). Po ukončení studia pracoval do konce války jako filmový fotograf v barrandovských ateliérech.
V roce 1945 se vrátil na Státní grafickou školu jako profesor. Vyučoval tam do roku 1951.
„V roce 1951 si mě zavolal ředitel, že prý neučím žáky socialistický realismus. Naštěstí jsem v té době byl již členem Mánesa i Svazu československých výtvarných umělců, takže jsem z té školy klidně odešel,“ vzpomínal.
Od té doby byl již celý život na volné noze.
Těžiště jeho díla však spočívá v krajinářské fotografii, fotografiích Prahy a portrétování osobností.
V Praze si vybudoval ateliér, tuším v Panské 9, jeho ateliér se stal na desítky let místem setkávání umělců, filozofů, spisovatelů a básníků. Feyfarův „aťas“ byl znám stejně jako hospoda U Tygra či Klub spisovatelů.
„Měl jsem to kousek do Mánesa. Tam jsem se také seznámil se Sudkem. To byl strašně skromný člověk. Když mu někdo říkal: ‚Mistře, to je báječná fotografie, to se vám povedlo,` odpovídal: ‚Ale to jsem nedělal já, to dělal můj brácha.´ On ale samozřejmě žádného bratra neměl,“ vyprávěl o svých setkáváních s přítelem Josefem Sudkem, kterého vždy obdivoval.
Fotografoval Krkonoše ve všech ročních obdobích, za každého počasí, v nejrůznějším osvětlení. Pro budoucí generace zmapoval vzácnou horskou květenu.
Občas mu – ovšem vždy připravenému – přálo štěstí. Zachytil tak například takzvané brokenské strašidlo, jak se nazývá fyzikální jev, kdy se v oblacích na okamžik objeví stín člověka stojícího na zemi. Na Feyfarově snímku, který ukazujeme v naší fotogalerii, je tedy fotograf sám.
Stejně fascinující jsou jeho snímky Prahy.
Ty někdy zhotovoval v neobvyklém úzkém formátu na výšku v protikladu k horizontálně komponovaným krajinám. Feyfarovy Kachničky u Mánesa přiměly spisovatele Ludvíka Součka (1926 v Praze – 1978 tamtéž) v roce 1956 k napsání dlouhého článku do Československé fotografie a staly se ve své době symbolem přerodu české fotografie.
Rád také portrétoval. Fotografoval své přátele a známé Jaroslava Havlíčka, Josefa Ladu, Maxe Švabinského, Jana Zrzavého, Josefa Sudka, Rudolfa Deyla, hraběnku Valdštejnovou (v jejích 104 letech) a mnoho dalších.
Vystavoval nejen v Čechách (první výstavu měl v roce 1957 v rodné Jilemnici), ale také ve Vídni, Berlíně, Varšavě, Budapešti, Káhiře, Jakartě, v Itálii, USA…
V roce 1958 dostal stříbrnou medaili na Světové výstavě v Bruselu.
Vydal řadu publikací, byl autorem mnoha fotografických příloh knih o krajině a architektuře, kalendářů a pohlednic.
Byl dvakrát ženatý: s Marií, rozenou Součkovou, a s Boženou, rozenou Milerovou.
S první ženou měl 3 děti – Petra a dvojčata Evu a Zdenku.
Zemřel měsíc před svými 88. narozeninami 3. února 2001 v Lomnici nad Popelkou, předpokládám, že v tamní nemocnici.
Odpočívá v rodinné hrobce v Jilemnici.
Fotografie Zdenka Feyfara jsou ve sbírkách Muzea hl. m. Prahy, Umělecko-průmyslového muzea v Praze, Moravské galerie v Brně, sbírce Svazu českých fotografů a Krkonošském muzeu v Jilemnici.
V Muzeu bratří Čapků v Malých Svatoňovicích je ve vstupu vystaven soubor fotografií Zdenka Feyfara inspirovaný krajinou Svatoňovicka.
Je také zastoupen ve stálé expozici Osobnosti české fotografie 20. století v Muzeu umění a designu v Benešově.
Zdroj: feyfar.cz
