Otec Eduard byl hospodářským úředníkem na smilovském panství Thun-Hohensteinů, od roku 1905 byl nájemcem zdejšího statku a správcem lihovaru.
Neúspěšné studijní pokusy na středních školách v Havlíčkově Brodě a v Kolíně přivedly patnáctiletého Rösslera do pražského ateliéru Františka Drtikola (1883 v Příbrami – 1961 v Praze) a Augustina Škardy (1871 ve Svijanech – 1937 v Praze) – oba páni majitelé byli tehdy právě povoláni do války.
U nich se vyučil fotografem (1920), ale především zde vyrostl v uměleckou osobnost.
A ve své kolegyni, fotografce Gertrudě Fischerové (1894 – 1976), tu našel oporu a budoucí manželku.
Už v Drtikolově ateliéru vznikla fotografická práce, kterou autor později nazval Opus 1 (1919-20). Jeho geometrická kompozice dokonale ukazuje pozdější konstruktivistické tendence a inspiruje tvorbu jiných fotografů.
„Je to snad vůbec první moderní fotografie,“ mínil historik fotografování Antonín Dufek.
V jedenadvaceti letech si ho všiml Karel Teige, vůdčí duch Devětsilu, který ho pověřil fototypografickými úkoly pro časopisy Pásmo, Disk, Stavba a ReD. Tak získal o možnostech funkčního využití fotografie novou představu.
Postupoval od fotografie k fotogramu, fotomontáži, typografické koláži a kresbě, až nakonec všechny postupy vhodně mísil, jak si to žádala soudobá koncepce moderního umění.
Počátkem roku 1925 odjel do Paříže, částečně pracoval ve studiu GL Manuel frères, který měli bratři Gaston (1880/1 v Paříži – 1967) a Lucien (*1882 v Paříži) Manuelovi.
V témže roce se stal fotografem Osvobozeného divadla. Většina záběrů jevištních inscenací té doby je jeho dílem.
Ještě před svým druhým odjezdem do Paříže v roce 1927 navázal jako reklamní a průmyslový fotograf spolupráci s obrázkovým časopisem Pestrý týden, který pak už z Francie zásoboval i svými reportážemi.
V Paříži, kde plánoval zůstat se svou ženou natrvalo, se zabýval reklamou, především v experimentálním studiu Luciena Lorella (1894 v Paříži – 1968 v Megève ve Francii), a vytvářel práce pro tak významné podniky jako firmy Michelin nebo Shell.
Přitom ho však lákal i živý pouliční ruch a právě tento zájem se mu nakonec stal osudným a poznamenal celou jeho další budoucnost. 18. července 1935 se setkal s demonstranty a když fotografoval působivý výjev a jeho aktéry, byl zatčen, ve vězení strávil jednu noc, smyslově se pomátl, a až po půlročním intenzivním hledání ho jeho žena nalezla v blázinci ve Štrasburku.
Rössler byl po návratu domů velmi uzavřený, téměř ukrytý.
Na Žižkově na Koněvově třídě č. 181 si otevřel malý fotografický ateliér, ve kterém pracoval. I po roce 1948 – až do důchodu. Finanční potíže spojené s udržením ateliéru ho výrazně omezovaly v jeho tvorbě a způsobily mnohaletou odmlku.
K fotografickému experimentu se znovu vrátil až v padesátých letech. Vytvářel své abstraktní záběry (tzv. prizmata), snímané přes dvojlomný hranol, vrátil se k pigmentům a používal solarizaci nebo Sabatierův efekt. Zajímal se i o barevnou fotografii.
S politickým uvolněním a změnami, které probíhaly v šedesátých letech, vzrostla také Rösslerova nová umělecká aktivita.
A začal být ceněn. Zprvu nemnoha znalci, ale po roce 1989 se stále více objevoval na významných výstavách a v důležitých uměleckých publikacích.
Jaroslav Rössler zemřel 5. ledna 1990 v Praze.
Dnes je zřejmé, že patří mezi nejvýznamnější osobnosti avantgardní fotografie.
Jeho tvorba malířská a kreslířská zůstává ovšem dosud téměř neznámá.
Zdroje: Petr Štěpán, Oblastní galerie Vysočiny Jihlava; Antonín Dufek, Encyklopedie českých a slovenských fotografů, 1993; Novinky, 2002; Wikipedie