Fotografický brontosaurus Jan Reich. Vyměnil sluníčko a mráčky za tajemno a pochmurno

14.11.2019
Fefík
Další fotky

„Můj otec byl amatér, fotografoval maminku a nás, fotografie vyvolával doma, takže jsem byl u toho. Když mi bylo asi 13, tak jsem dostal foťák – bakelitového Pionýra a fotil jsem. V šestnácti letech jsem měl různé zájmy, točil jsem například amatérský film, ale tíhnul jsem spíš k fotografování. Tak jsem se mu začal věnovat,“ vzpomněl Jan Reich v rozhovoru pro web ARTmagazin.eu.

Po komunistickém převratu přišla Reichova rodina o majetek, otec byl vystěhován do Sudet, kde Jan po čase fotografoval zbytky opuštěné civilizace (cykly Znaky kraje a Doubice).
Po maturitě (1959) pracoval jako stavební dělník v Armabetonu. V tom čase vznikly první fotografie Prahy, které předznamenaly autorův budoucí zájem o historii a architekturu města (cykly Začátky, Praha).
Rok 1961 prožil jako rekvizitář ve Filmovém studiu Barrandov, následující jako fotograf v družstvu Fotografia Praha, pracoval v provozovně ve Francouzské ulici, kde si osvojil práci s velkoformátovou kamerou.
V 64. roce byl stavěčem a uvaděčem v cirkuse Evropa, se kterým procestoval Slovensko. Příští rok absolvoval s Cirkusem Kludský turné po Moravě.
Během těchto cirkusových angažmá vznikly cykly Slovensko a Cirkus, které obsahují důvěrné portréty artistů a krotitelů v jejich prostředí.

Jak fotil Petr Josek. Výstava agenturního fotoreportéra ve Stodůlkách

V letech 1965 až 1970 studoval FAMU v Praze, obor výtvarné fotografie.
„Šel jsem na kameru, myslel jsem, že budu filmař. Druhý rok jsem přestoupil na fotografii, protože jsem chtěl pracovat sám, nevyhovovalo mně dělat v kolektivu.“
Během studia vznikly především fotografické soubory motivované vzpomínkami na mládí v Sudetech, zátiší a portréty.
V roce 1968, po ruské invazi, skončilo svobodné fotografování pro časopisy. Ve zhoršující se situaci se Reich rozhodl odjet koncem roku 1969 ze země; devět měsíců zkusil žít v Paříži, intenzivně fotografoval Leicou na kinofilm všední a skutečnou atmosféru města v různých pařížských čtvrtích, fotografoval místní obyvatelstvo (vznikly zde cykly Portrét a Paříž).
„Málem jsem tam tenkrát přišel o život, měl jsem otravu krve a neuřízli mi ruku jen proto, že jsem neměl peníze.“
Nakonec se vrátil zpět do Československa, kde dokončil studium na vysoké škole.

Od roku 1970 byl profesionálním fotografem.
Během 80. let velkoformátovými aparáty vytvořil i rozsáhlé soubory fotografií Prahy – pražské periferie Holešovice, Libeň, Vysočany s jejich opuštěnými továrnami, dvory, ohradami a přístavy; vznikal tak postupně soubor Mizející Praha, zprvu snímaný na kinofilm a dokončený na formát 13×18 cm dřevěnou kamerou, předanou mu z pozůstalosti Josefa Sudka.
„Když jsem pomáhal se Sudkovou pozůstalostí, žádal jsem, jestli by mi po něm neprodali nějaký aparát. Měl jich asi třicet a jeho sestra Božena, řekla hezkou věc, že Sudek chtěl, aby se těmi foťáky fotilo. Povídám, že s nimi fotit budu, tak mi dali tři foťáky. Bylo hrozně hezký, že Sudek mi vlastně pomohl i po smrti. Neměl jsem moc peněz a s těmi foťáky jsem pak udělal Mizející Prahu.“
Historická místa snímal bez lidí a na těchto záběrech zachytil současnou podobu města vytvořenou mnoha generacemi (cykly Praha, Vltava a Praha).

Od motýla po katedrálu. Černobílý svět fotografa a filmaře Ferdinanda Bučiny

Vydělával si produkcí barevných pohlednic Prahy. Je autorem několika barevných publikací (Chodsko, Krušnohoří, Posázaví) a velkého množství barevných pohlednic Čech a Prahy, které na zakázku zhotovoval pro nakladatelství Pressfoto.
„V Pressfotu jsem se asi patnáct let živil tím, že jsem fotografoval pohlednice a knížky na diapozitivy. Byl jsem na volné noze, což bylo dobré. Nemusel jsem do práce a mohl cestovat. Fotit barevně nebo černobíle jsou v podstatě dvě různé disciplíny. Dělal jsem barevné knížky, protože to byla zakázka. K tomu jsem dělal černobílý negativ, to je úplně jiné vidění a hrozně mě to pletlo. V roce 1990 jsem s barvou skončil, už jsem neviděl ani barevně ani černobíle. Vrátil jsem se k černobílé, kterou jsem chtěl vždycky dělat.“
Shrnu to – pro Jana Reicha nebyla důležitá barva, ale světlo.

Od konce 70. let se autorova tvorba zásadně změnila,
„Oženil jsem se v roce 1980. Prodal jsem dům po otci a koupil statek u hranic v jižních Čechách. Po svatbě jsme žili s dětmi na venkově a tam vznikla kniha Dům v krajině.“
Na původní dřevěné velkoformátové fotoaparáty snímal po třicet následujících let krajinu Sedlčanska, nesoucí stopy uplynulých staletí; českou krajinu s jejími historickými místy doplnil soubory fotografií původních venkovských interiérů, včetně zátiší, portrétů místních obyvatel a své rodiny (cyklus Dům v krajině).
„V Pressfotu jsem byl omezený, nesměl jsem dělat duchovní věci, požadovali barevné pohlednice se sluníčkem a mráčky. Fotil jsem takové věci, ale skutečnost na mě působila úplně jinak. Historii, tajemno, pochmurno jsem fotit nemohl. Na základě práce pro Pressfoto jsem Čechy dobře poznal a po revoluci si řekl, že když je svoboda, budu dělat něco svobodného.“

Fotograf a renesanční člověk Karel Plicka. Díky němu vidíme Slovensko, jaké už nikdo nikdy nespatří

Po roce 1989 se Reich rozhodl nasnímat historická a duchovní místa krajiny celých Čech, po deset let pořizoval dřevěným velkoformátovým fotoaparátem záběry slavných pamětihodností jako je Kuks nebo Karlštejn i míst většině lidí téměř neznámých. Výběr 150 fotografií byl vydán knižně v roce 2005 a byl oceněn hlavní cenou Magnesia Litera (cyklus Bohemia).
„Dvě knížky dostaly ocenění: Bohemia, Hlavní cena Magnesia Litera 2006 – kniha roku. Mizející Praha získala Magnesia Literu 2006. Vydali jsme je sami s mou ženou Janou, byli jsme zadlužení, ale protože jsme dostali cenu, knihy se dostaly do povědomí a během roku se prodal celý náklad a byl dotisk. (…) Společně jsme na knize spolupracovali, na půdě na chalupě jsme měli rozložené fotky, asi dva roky mezi nimi chodili a vybírali fotografie. Díky ocenění, které kniha získala, se nám to vrátilo. Zažít bych to už znovu nechtěl, když má člověk děti a nemá na činži…“

V roce 2000 založili fotografové Karel Kuklík, Jan Reich, Jaroslav Beneš a Bohumír Prokůpek skupinu Český dřevák (pojem dřevák znamená dřevěný, skříňový fotoaparát) a s tímto sdružením Jan Reich také vystavoval.

Fotografický dinosaurus – jak sám sebe nazýval – Jan Reich podlehl rakovině 14. listopadu 2009 ve věku šedesáti sedmi let.

Zdroje: Petr Šálek, ARTmagazin.eu, 2012; Wikipedie

FOTO: Fotograf Jan Reich

Fotograf Jan Reich - 1 hrby pintFotograf Jan Reich - 2 pražský hradFotograf Jan Reich - 3 z cyklu venkovy 73.6 encyFotograf Jan Reich - 4 databáze knihFotograf Jan Reich - 5 křemenice – práškovo stavení, použito na obálku knh dům v krajině morgal
Další fotky
Fotograf Jan Reich - 6 mor galFotograf Jan Reich - 8 gns+Fotograf Jan Reich - 8jFotograf Jan Reich - 9 jana reichová galnovsv_vyrezFotograf Jan Reich - 0 praha ghmp


Nepřehlédněte