V lesích u Berounky se zrodila část snímků, které si leze prohlédnout v rámci výstavy fotografa Vladimíra Zlámala „Modré světy“, instalované v nuselské Galerce. „Rád se lesy u Berounky toulám, ta místa mají svoje kouzlo,“ uvedl fotograf pro Náš REGION.
„Když to člověk vezme od pražského Barrandova přes Prokopské údolí až po Beroun, uvidí plno opuštěných lomů, které prozkoumal vědec Joachim Barrande. Vykopávky se nacházejí na mnoha místech, všude se těžil vápenec, zdejší lesy jsou navíc plné starých listnatých stromů, takže fotit tam je radost. Nebo stačí jen procházet se a obdivovat krásu zdejších stromů. Je to krásná relaxace,“ řekl Vladimír Zlámal. Fotografie v lesích kolem Berounky tvoří jednu ze tří části výstavy „Modré světy“.
Fantazie, příroda i alkohol
První část výstavy tvoří fotografie z Nuslí, kde fotograf nějakou dobu pobýval. „Tamní uličky měly genius loci, dnes už to není, co to bývalo, částečně je to pryč,“ řekl fotograf. „Prostřední část výstavy tvoří fotografie žen, které dostaly obyčejný igelit a tančí, scéna je barevně nasvícena a při focení hraje hudba,“ doplnil. Do fotografií je vloženo plno fantazie a hry, jsou tam nymfy vodní, lesní, horská a nechybí ani Satyr i se skleničkou vína. Přečíst si tam lze i verše, z nichž většinu Vladimír Zlámal napsal ještě před rokem 1989, kdy byly zhudebněny a staly se součástí repertoáru kapely jeho bratra, která hrála ve sklepě na Karlově náměstí, kde Zlámalovi prožili dětství a dospívání. „Jde o ofocené originály,“ podotkl fotograf. Zachyceny jsou v nich především pocity jeho divokého mládí.
Logika vs. kreativita a živelnost
Všechny fotografie jsou digitální. Pomáhá kumštýři to, že civilním zaměstnáním je ajťák? „To ne. Ale mám možná výhodu, že mi všechno funguje, a tak pro mě není problém pořídit digitální fotografii. Počítače mě živí, fotka je moje druhá stránka, kus fantazie, abych se z toho všeho nezbláznil. Jinými slovy – živí mě logika, přičemž kreativita a živelnost jsou druhou částí mého já,“ vysvětlil Vladimír Zlámal. Technika by podle jeho názoru měla člověku pomáhat, nikoli jej ovládat. „Plno mladých lidí dnes fotí na analog. Také jsem tak dřív fotil, neboť jiné možnosti nebylo. Má to něco do sebe, ale digitál je jednodušší,“ řekl.
Na fotkách zachovává tajemno
Co se týče třetí části – focené převážně v lesích kolem Berounky – fotografie, jak sám říká, nejsou stylizované. „Vezmu je, přidám víc kontrastu, ale nejsou upravované, žehlené, jsou tak, jak jsem je vyfotil,“ přiblížil. Na fotografiích z lesů je nejen hodně přírody, ale i ženské krásy. Decentní nahoty, dalo by se říct. „Proč by mělo být všechno vidět? Kdo chce vidět vše, může brouzdat po internetu, tam toho najde plno. Ale kde je pak něco tajemného? Já tajemno na svých fotkách zachovávám,“ dodal. Na fotografiích nejsou vidět obličeje žen ani citlivé partie. „Je to veřejný prostor, hospůdka, takže tohle je maximum možného, co se tam hodí,“ uvedl.
Rodinná foto tradice
Ve vršovickém ateliéru má otevřenější akty, i když i ty jsou decentní a s vulgárností nemají co do činění. „Není tam vidět ženský klín, je to klín přírodní, jinak by totiž celá fotka byla poznamenána tím, že když by k ní někdo přišel, hledal by jen něco a ostatní by mu uniklo,“ vysvětlil. Fotografování má v jeho v rodině tradici. „Naše rodina pochází z Hané, odkud se její část za první republiky přestěhovala do Prahy. Dodneška máme na Hané příbuzné, jezdím proto do rodné vesničky na Olomoucku, kde jich plno žije,“ uvedl. V Příkazech u Olomouce proto sto let po konci první světové války, tedy v roce 2018, byla uspořádána rodinná výstava o cestě z černobílé Hané až po barevný svět a zpět.
Úspěšný a statečný děda
Výstava byla instalována v tamním skanzenu. „Dědeček fotil od roku 1916, poté fotil i tatínek, pak já, fotí i můj syn. Na výstavě byly i fotografie mé ženy, v jejíž rodině byli drogisti a ona začala fotit sama o sobě,“ uvedl Vladimír Zlámal. Rodinná výstava byla postavena na fotografiích dědečka, který chodil do předního pražského fotoklubu, jeho fotky zdobily prostředí světových výstav, získal celou řadu ocenění. To vše skončilo po roce 1948, s nástupem komunistů, fotoklub se přejmenoval, ale nějaké rodinné fotky zůstaly. „Především alba s komentáři, kde je zachycena první světová válka. Děda, narozený v roce 1896, totiž dva roky působil jako dělostřelec,“ prozradil kus rodinné historie Vladimír Zlámal. Mimochodem, nejen focení, ale i jméno Vladimír je v rodině tradicí, jen nejmladší Zlámal se jmenuje Jakub.
Foto: archiv Vladimíra Zlámala
