Umělecké a odborné vzdělání započal v letech 1918 – 1924 na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru malby Maxmiliána Pirnera (1854 v Sušici – 1924 v Praze) a Maxe Švabinského (1873 v Kroměříži – 1962 v Praze).
Rozhodnut věnovat se oboru restaurování nastoupil ke studiu u vynikajícího vědce a pedagoga Maxe Doernera v Mnichově, pokračoval u Serafina Mauera na akademii ve Vídni a dál pak u profesora Klause v Drážďanech, kde se věnoval především studiu obrazů starých mistrů.
Důležitou praxi získal v Muzeu Franse Halse v Haarlemu, kde se poprvé setkal s moderními metodami průzkumu za použití rentgenové a ultrafialové fotografie.
Jeho prvním náročným restaurátorským úkolem byl v roce 1931 gotický deskový obraz Trůnící madony z Jindřichova Hradce, na kterém provedl jako první u nás podrobný restaurátorský průzkum s použitím přírodovědných metod. Pomocí rentgenových snímků identifikoval rozsáhlé přemalby z 19. století, které pak byly odstraněny a obraz byl prezentován ve své původní gotické podobě.
Významná byla jeho spolupráce s historiky umění prof. Antonínem Matějčkem (1889 v Budapešti – 1950 v Ratajích nad Sázavou) a Jaroslavem Pešinou (1912 v Praze – 1992 tamtéž).
Jednou z jeho nejdůležitějších prací bylo restaurování deskových obrazů Mistra Theodorika v kapli sv. Kříže na Karlštejně. Na restaurování deskových a nástěnných maleb na Karlštejně se od roku 1932 podílela i jeho spolužačka a manželka Ludmila Slánská (1898 ve Stockerau u Vídně – 1985 v Praze), dcera brigádního generála Viktora Hoppeho (1874 v Brně – 1962 v Praze); ten v letech 1921–28 působil po Guthovi – Jarkovském jako vedoucí protokolu prezidenta Masaryka. Vzali se v srpnu 1924 v chrámu sv. Víta. Spolu s manželkou vyučovali kresbu a figurální malbu a připravovali na zkoušky na umělecké školy.
V letech 1934 až 1946 byl zaměstnán v restaurátorské dílně Národní galerie (tehdy Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění). Významná byla jeho spolupráce s tehdejším ředitelem dr. Vincencem Kramářem (1877 ve Vysokém nad Jizerou – 1960 v Praze), předním znalcem českého středověku i avantgardního umění.
Mezi Slánským restaurovaná středověká umělecká díla patří například Madona z Veveří, Madona z Rudolfova, Madona Strahovská, Zbraslavská a Roudnická madona nebo Krucifix z Českého Krumlova, Obraz Jana Očka z Vlašimi, tzv. Kapucínský cyklus nebo Litoměřický oltář.
Také se zabýval záchranou nástěnných maleb Josefa Navrátila v Jirnech, Ploskovicích a Nových Mlýnech. Poznatky o Navrátilových malbách publikoval ve stati o Josefu Navrátilovi jako obnoviteli české nástěnné malby (1956) a jako spoluautor – s V. V. Štechem – v publikaci o Jirnech z roku 1958.
Během činnosti na akademii (1947 až 1970), kde profesor Slánský zavedl restaurování jako samostatný obor, rozšířil svůj zájem v oblasti restaurování na polychromované gotické plastiky a nástěnné malby.
Své vědomosti z restaurátorské praxe uplatnil v nedokončeném díle „Techniky malby“.
Zasloužilý umělec Slánský byl nejen vynikajícím restaurátorem, ale i tvůrčím malířem; zastával názor, že dobrý restaurátor by se měl věnovat také vlastní volné tvorbě. Z jeho prací se zachovaly krajinomalby, zátiší i portréty. Jako malíři mu byly po jeho smrti uspořádány výstavy v Praze v Galerii D a Mariánských Lázních, kde bylo vystaveno 71 obrazů.
Z pražské stopy Bohuslav Slánského jsem zachytil toto: jako dítě střídal s rodiči bydliště v Holešovicích (Letohradská 680/11 a 854/22, Dobrovského 535/18).
V okamžiku sňatku uvedl adresu Elišky Krásnohorské 974/21, dnes na místě stojí hotel Intercontinental.
Později vlastnil (nebo spoluvlastnil) dům Loretánská 1, tedy starou hradčanskou radnici se známou restaurací.
Profesor Bohuslav Slánský zemřel 30. července 1980 v České Kamenici.
Pochován je v Bubenči spolu s manželkou – spolupracovnicí a tchánem – generálem.
