Adolf Kosárek se narodil 6. ledna 1830 v Herálci na Českomoravské vrchovině, kde byl Kosárkův otec na zdejším panství Trauttmannsdorfů správcem. Později se rodina přestěhovala do Chlumku u Vlkanče na panství Golčův Jeníkov. Kosárek navštěvoval školu ve Vlkanči a v Kutné Hoře. Přestože od mládí bylo jeho hlavním zájmem malování, jeho otec si přál, aby se stal hospodářským úředníkem. Poslal ho proto na hospodářskou praxi ke kmotru Antonínu Schubertovi. „Ve dne byl na polích, volno a noci musel věnovat studiu občanského zákoníku. To bylo velikou trýzní pro mladíka, jenž jiskru umění v sobě cítil, a což divu, že dlouho potom ještě přičítal těmto svým nočním studiím zárodek pozdější choroby své.“
Kosárek se tak ve svých čtrnácti stal úředníkem na arcibiskupském panství na zámku v Dobřejovicích, pak Dolních Břežanech a od roku 1847 v Rožmitále. Po celou dobu pilně maloval, jeho výtvarných prací si všiml jeho nadřízený, ředitel arcibiskupské kanceláře Pollach. Na základě jeho doporučení, určeného pražskému arcibiskupovi Bedřichu ze Schwanzenbergu, získal Kosárek stipendium ke studiu na pražské Akademii.
V listopadu 1850 Kosárek nastoupil do elementární třídy, ale díky jeho nadání a píli brzy přešel do krajinářské školy Maxe Haushofera (1811 na zámku Nymphenburg v Mnichově – 1866 v německém Starnbergu). Ten jej považoval za svého vůbec nejnadanějšího studenta. Max Haushofer byl vynikající pedagog, své studenty nesvazoval akademickými pravidly, vodil je do plenéru, učil je malovat krajinu přímo, seznamoval je nejen s českou krajinou, ale zajížděl s nimi do Bavorska, odkud pocházel, takže mohli poznat i krajinu aplskou.
Haushofer byl zastáncem romantické školy, při níž krajina vyznívala spíše jako kulisa. V raných dílech Kosárek tuto metodu převzal, což je patrné zejména v jeho romantických obrazech krajin v bouři nebo mlze. Zároveň navazoval na romantiky Antonína Mánesa, Josefa Navrátila a Augusta Piepenhagena.
V Haushoferově ateliéru Kosárek studoval do roku 1854.
V průběhu studia se Kosárek seznámil s malířem Karlem Purkyně, přátelil se s Josefem Mánesem, Aloisem Bubákem, jeho nejbližším přítelem se stal Viktor Barvitius (1834 v Praze na Malé Straně – 1902 na Smíchově), který vytvořil roku 1853 Kosárkův portrét a po Kosárkově smrti usiloval o uznání jeho díla.
V roce 1853 vystoupil Adolf Kosárek na veřejnosti na jarní výstavě Krasoumné jednoty hned se třemi obrazy a sklidil úspěch. Následujícího roku 1854 vystavil opět tři krajiny, z nichž nejvyspělejší byl Motiv od Pardubic. Postupem času se Kosárek stále více oprošťoval od manýrismu Haushoferovy školy a přecházel k realismu.
Česká krajina, především Polabí na Pardubicku se stalo hlavním námětem Kosárkova díla. Rovinatý charakter této krajiny a tamější krajinné podmínky vytvářely efekt, o který se Kosárek zajímal. Díky těmto krajinným dispozicím jsou bouře a různé druhy větrných smrští v této oblasti velice časté, silné a vizuálně velice zajímavé.
„Byl první z českých krajinářů, již lámali schemata romantická, naplňujíce je subjektivními prožitky zrakovými i pronikavějším studiem přírody. Horská romantika poutala i Kosárkovu fantasii, avšak druhá půlka jeho malířské bytosti směřovala k prostému, avšak výtvarně plnému přepisu české krajiny. Smysl pro individuální tvářnost krajiny, pro náladu podmíněnou roční dobou a počasím vedl Kosárka k realismu, který nabyl zejména v náčrtech neobyčejné síly subjektivního výrazu. Krkonoše, skalnatá návrší Českomoravské vysočiny, zalesněné pahorky, úvaly s rolemi a loukami Východních Čech našly v Kosárkovi prvního malířského líčitele, který hledal výtvarný výraz v přepisu výseku skutečnosti i volnější metodě malířské. Příklad Kosárkův zůstal však nepovšimnut a ještě druhý krajinář, jemuž bylo souzeno, aby se stal v pozdních letech učitelem a vůdcem celé školy krajinářů moderních, Julius Mařák (1832 – 1899), zápasil po celý život s přežitky romantismu.“ Tak charakterizoval Kosárkův přínos historik umění Antonín Matějček (1889 v Budapešti – 1950 v Ratajích nad Sázavou).
V únoru 1855 si našel byt v Praze na Malé Straně ve Valdštejnské ulici čp. 150 v domě U Černého beránka.
Následujícího roku 1856 vytvořil rozměrnou Lesní krajinu, která sklidila skutečný úspěch, přinesla jistý zisk a tak podnikl ještě v roce 1856 samostatnou studijní cestu na Rujánu.
Přestože maloval pilně, nedokázal těžit z kvality svého díla a prodával své obrazy obvykle za nízké sumy. Vycházel malovat ven bez ohledu na počasí a denní dobu, a na tomto způsobu života neměnil nic, přestože se jeho zdravotní stav začínal zhoršovat. Vyčerpání, neustálé starosti, hlad a špatná finanční situace přispěly k tomu, že u Kosárka roku 1858 propukla tuberkulóza.
V létě pobýval v Krkonoších, kde se poněkud zotavil z prvního záchvatu souchotin. V září 1858 se oženil s dcerou své bytné, švadlenou Františkou Pokornou a narodila se mu dcera, také Františka. Jeho nevěstu, která se o smrtelné nemoci svého ženicha dozvěděla při šití svých svatebních šatů, známe z obrazu Josefa Mánesa Švadlenka.
Jakkoliv byl Kosárkův osud tragický, malíř byl obklopen vřelým přátelstvím kolegů, kteří se snažili pomoci jeho vdově a dceři. Již necelý rok po Kosárkově smrti navrhoval historik umění Antonín Schmidt hraběti Thunovi uspořádání posmrtné výstavy, ke které však shodou nepříznivých okolností nedošlo. První souborná výstava tak proběhla až v roce 1924, následovaly další v letech 1959 a 1990.
Adolf Kosárek zemřel 30. října 1859 (tak stojí v matričním záznamu, údaj na Wikipedii je 29. 10.).
Pochován je na Malostranském hřbitově. Jeho pobyt v domě U Černého beránka připomíná pamětní deska, kterou v roce 1960 vytvořila akademická sochařka Hana Wichterlová.
Zdroje: Eva Reitharová, Adolf Kosárek, 1984; Prokop Toman; Prokop H. Toman, Nový slovník čs. výtvarných umělců I, 2000; Antonín Matějček: Dějepis výtvarných umění, 1935; Světozor, 1884; Wikipedie
