To, co předvedla psychopatka Veronika P. na pražské veterině s mrtvým psem, kterému odřízla čumák a dál zohavovala jeho tělo kladivem a šroubovákem, je otřesné, šílené a zrůdné.
Na tom se shodnou téměř všichni, snad kromě pár nekrofilů a sadistů. Takové násilné chování vůči psům, ale i kočkám, pokaždé vyburcuje veřejné mínění k hlasitým protestům a odsuzování. Psi, ale i kočky, jsou součástí našich životů, jsou našimi mazlíčky, někdy dokonce i důvěrníky, a za krmivo pro ně a také například za veterinární péči či hračky, jsme ochotni utrácet doslova majlant. Máme přece rádi zvířata, že?
To je jistě chvályhodné. Jenže na tom božím světě nejsou jen psi a kočky. Jsou tu rovněž krávy a prasaty a kuřata a ryby a další zástupci živočišné říše. Ti ovšem takové štěstí jako psi a kočky nemají.
A když je někdo nelidsky mučí – a to přitom nejde o jejich mrtvoly ale tu bolest zažívají za plného vědomí – tak to většinu lidí vůbec nezajímá. A na těch pár aktivistů za práva zvířat, kterým není osud našich zvířecích bratrů a sester ve velkochovech, v laboratořích nebo na jatkách lhostejný, pohlíží jak na partu přecitlivělých „magorů“.
Jenže oni „magory“ nejsou. Jen ten soucit, který většina pociťuje pouze k vybraným živočišným druhům, mají i k těm méně privilegovaným. I k těm, se kterými se lidé obvykle nemazlí a o kterých si bůhvíproč myslí, že nemají žádnou inteligenci ani emoce a že se k nim můžou chovat jak ke kusu mrtvého masa. A už vůbec nechápou, že právě pojídáním mrtvých těl zvířat se celá ta mučicí mašinerie průmyslových rozměrů finančně podporuje.
A jak to máte vy?
Zdroj: autorský text
