Kdybyste měli vybrat tři největší mýty v českých dějinách, které jako společnost považujeme za skutečnost, o co by šlo?
MS: Za mě by to bylo například „češství“ Karla IV., kdy na lucemburského panovníka klademe nároky spojené s českým národem, potom Bílá hora a s ní spojené „Temno“, tam je to zase spojeno se vztahem ke katolické tradici, a nakonec použiji i příklad z 20. století, a tím by byl T. G. Masaryk jako doklad toho, jací jsme demokraté a premianti v Evropě. Každý příklad má svoji nespornou historickou sílu, ale zároveň si „modeluje“ svůj obraz po svém.
MG: Ušetřeny toho nejsou ani moderní politické dějiny – Pražské jaro 1968 máme za naši velkou hodinu, zvenčí zašlapaný pokus o spojení politické plurality a centrálně řízené ekonomiky. Rok 1989 zase připomínáme jako výjimečně českou sametovou revoluci, ale byla to změna politické garnitury bez katarze a vnitřní proměny společnosti, navíc silně opřená o vnější vlivy. A pak je tu samozřejmě mýtus o Václavu Havlovi, ať už pozitivní nebo kontramýtus, který hojně používá rétoriku komunistické propagandy.
Proč v nás tolik emocí vzbuzují třeba husité, když jde o středověk a etapu vzdálenou 600 let?
MS: Jednak mají významný emoční „potenciál“ – jsou spojeni s upáleným Janem Husem a jsou také spojeni s výjimečnou epochou, kdy jsme byli výjimeční v kontextu křesťanské Evropy – a pak je zde ale otázka, jaké znaménko té výjimečnosti dáme. Od 19. století je to spojeno s národním příběhem – výjimečným a nekatolickým, navíc propojeným s antiněmeckým duchem. První republika na tomto příběhu stavěla a komunisté si z něj vzali onen „revoluční“ charakter. Za dvě stě let jsme tak ve veřejné paměti zasadili husitskou epochu do naší identity a jen těžko se z ní dostává, když chceme být prostě jen kritičtí. Nesaháme totiž jen na samotný historický příběh, ale i na jeho obraz spojený se společnou pamětí.
MG: Takže když pak potřebujete udělat nějaké veřejné provolání, ke kterému se mnozí lidé dovedou emočně vztáhnout, nevytáhnete naše letce z druhé světové, legionáře, odbojáře, ale sáhnete pěkně hluboko pro husity, kalich a vozovou hradbu. Samozřejmě, že jsme i v moderních dějinách předvedli činy odvahy a rovné páteře, ale ne všichni, takže se k tomu hůř vztahuje.
A Bílá hora a následná doba temna?
MS: To je příklad takříkajíc učebnicový. Dobový spor stavovské obce s císařskou mocí, propojený s náboženskou situací a počínající krizí Evropy se v paměti mnohem více propojil s následujícími stoletími, kdy vítězný katolický mocnář tvrdě nastavil pravidla centrální moci i náboženství. O tom, že samotnému povstání i bitvy více patří charakteristiky jako „chaos, nedomyšlenost a politický amatérismus“ zde není řeč. Opět jsme jednak dali aktérům novodobá znaménka – na Staroměstské popravčí lešení stoupají např. v červnu 1621 „čeští páni“ – v paměti jsou čeští nacionálně, což tak rozhodně nebylo.
Mimo jiné jsme od 19. století začali ztrácet něco, co bych nazval zemským vlastenectvím, nad příslušností k zemi převládla příslušnost k jazyku. Takže zase platí, že z dobové reality, kterou s odstupem dnes již 400 let si skládáme obrázek ryze dnešní. Klasik paměťových studií Halbwachs ve 40. letech 20. století konstatoval, že paměť je vždy nově aktualizovaná, zařazená do aktuálních souřadnic. Naše pohledy na dějiny tak, zjednodušeně řečeno, hovoří více o nás samých než o oněch historických událostech. Ale nejsem v tom sami, takto to funguje napříč národy a dějinami.
Text: Jan Januš, Foto: Daniel Hromada
Celý rozhovor si můžete přečíst v Mladém světě č. 5/2021, který vyšel 18. března
