V roce 1573 se Vlaši žijící v Praze sdružili do Italské kongregace Nanebevzetí Panny Marie při Vlašské kapli u Klementina, aby zajistili podporu a ochranu všem chudým, ale především opuštěným a osiřelým dětem.
Roku 1602 zakoupili dům ve Vlašské ulici čp. 335 u Jánského vršku od jednoo z členů kongregace, stavitele Dominika de Bossi a přestavěli ho.
Císař Rudolf II. osvobodil špitál od „všelijakých berní a sbírek zemských“ a kongregaci bylo povoleno vykupovat další nemovitosti potřebné k rozšíření špitálu (domy Voigtovský a Bakulovský) a přijímat dary a odkazy.
Brzy k němu přibyla i kaple Panny Marie a sv. Karla Boromejského se třinácti oltáři, vystavěná v letech 1611 až 1617.
Roku 1612 byl získán kus zahrady od Strahovského kláštera a císař Matyáš věnoval cihly, vápno a dříví. Císařovna Anna roku 1618 založila nadaci s pravidelným důchodem 500 zlatých ročně. Roku 1622 byla přistavěna škola a roku 1643 byla rozšířena kaple tak, aby zde mohly být konány bohoslužby.
Ve sklepě špitálu byl v roce 1644 zřízen pivovar, pivo se vařilo jednou týdně pro potěchu špitálníků.
V roce 1654 přikoupili další část zahrady, čímž špitál získal svou čtvercovou dispozici kolem nádherného arkádového dvora.
Roku 1724 byl zrušen pivovar a v té době také došlo ke vzniku dnešního průčelí ve vrcholně barokní úpravě od Bartolomea Scottiho (asi 1685 – 1737 v Praze).
Ve druhé části 18. století zde byla zřízena přádelní škola, která byla velmi úspěšná (špitál měl vlastní morušové sady) a brzy se konstituovala jako manufaktura na hedvábí. Před svým zrušením patřil špitál k nejbohatším a nejvýznamnějším ústavům svého druhu v Čechách a jako jeden z mála plnil od 70. let 18. století funkci jak zdravotnického, tak sociálního i výchovného zařízení.
Do nalezince ve Vlašském špitálu byli přijímáni pouze novorozenci a kojenci do stáří jednoho roku. Jednalo se o děti odložené, sirotky, nebo o děti tajně porozené v porodnici spojené s nalezincem. Většinou to tedy byly děti zdravé, ovšem vzhledem tehdejším nulovým znalostem o šíření přenosných nemocí byla v nalezinci vysoká úmrtnost.
Porodnice měla 20 postelí a tři porodní lůžka. Bezplatně rodící ženy se musely podvolit demonstracím při výuce mediků i porodních asistentek. Špitál se tak stal i místem klinické výuky medicíny. Byl přímým předchůdcem pražského nalezince zřízeného za josefínských reforem a nepřímým předchůdcem dětské nemocnice.
Protože ústav nestačil potřebě a zejména časté vraždy dětí převážně svobodných matek přiměly císařovnu Marii Terezii k rozhodnutí zřídit roku 1762 zvláštní dům, kde by těhotné nalezly útulek.
Potom, co hraběnka Augusta Kinská z Vychnic a Tetova odkázala k těmto účelům 50 tisíc a svobodný pán Minettim daroval dva velkostatky a hrabě Deym statek Viklantice, bylo zakoupeno několik domů v Soukenické ulici (od r. 1936 tu stojí činžáky čp. 1187 a 2060) ke zřízení porodnice a nalezince (1765-66).
Protože však peníze nestačily, bylo v roce 1776 provedeno sloučení s Vlašským špitálem, a roku 1777 byl připojen i bohatý francouzský špitál sv. Ludvíka na Senovážném náměstí.
Jeho velká vzdálenost od Vlašského špitálu však činila potíže a bylo žádoucí spojení porodnice a nalezince s Vlašským špitálem. Proto byl od hraběte Šporka v roce 1777 zakoupen sousední dům, nazývaný „U dvou zlatých lvů“, ve Šporkově ulici 321/12 na Jánském vršku, ve kterém byla zřízena dobře vybavená porodnice.
Dnes je v komplexu budov mateřinec sv. Notburgy, hlavní budova řádu Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského.
V roce 1789 zrušil Josef II. v rámci reforem veřejného zdravotnictví Vlašský špitál a jeho jmění bylo zabaveno.
Porodinec a nalezinec byl 17. srpna 1789 – ejhle, bylo výročí! – přestěhován do nadační budovy pro duchovní čp. 447 při kostele sv. Apolináře.
Tento kapitulní dům, postavený na konci 14. století, nahradila v letech 1746-50 pozdně barokní stavba. Pak byl ještě klasicistně upravený v letech 1790-1 podle plánu profesora Franze A. L. Hergeta (1741 v Andělské Hoře – 1800 v Praze) pro účely porodnice a nalezince, aby vyhovovala pokynům daným v direktivních pravidlech.
Provoz porodnice byl oficiálně ohlášen guberniální vyhláškou z 30. července 1789 a brzy sem byl přestěhován nalezinec. (Vlastní nalezinec byl umístěn ve třech domcích v tehdejší ulici U Karlova, pronajat byl i přízemní domek bývalé barvírny na protější straně pozemku.) Kapacita však záhy nestačila přílivu rodiček ani dětí. Proto byla porodnice v letech 1824-7 rozšířena.
Dnes v kanovnickém domě funguje adiktologie VFN – léta tu „úřadoval“ pověstný docent Skála.
Pořádná porodnice Praze chyběla.
Roku 1862 rozhodl pražský místodržící Leopold Lev hrabě z Thun-Hohenštejna o výstavbě nového porodnického zařízení nedaleko kostela sv. Apolináře.
Výstavba probíhala mezi roky 1865 až 1875. Autorem je český architekt a stavitel Josef Hlávka (viz článek výše), který se ve svém návrhu řídil moderními lékařskými poznatky i plány významných soudobých evropských porodnic.
V průběhu stavby Hlávka částečně ochrnul a stavbu do jejího zdárného konce řídil konzultačně ze svého zámku v Lužanech prostřednictvím stavitele Čeňka Gregora ((1848 ve Svratce – 1917 v Praze).
Zemská porodnice byla uvedena do provozu v roce 1875, 26. dubna tu Barbora Koutná z Rožmitálu porodila holčičku.
Na svou dobu velmi moderní budova v romantickém novogotickém slohu měla 11 provozních a léčebných, vzájemně propojených traktů s 62 účelovými a 248 vedlejšími místnostmi s kapacitou 367 lůžek.
Nyní se u Apolináře rodí 4 a půl tisíce dětí ročně.
Zdroje: FN Motol, Apolinář.cz, Fr. Ruth: Kronika královské Prahy
