Kopání, plivání, tahání za vlasy. Video z dětské šikany v Hodoníně oblétlo sociální sítě a vzbudilo obrovský šok. Záznam toho, co se tam dělo, je totiž jen pro silné nátury.
Mnozí se – v menší či větší míře – se šikanou ve škole také setkali. Buď jako samotné oběti, nebo jako svědci toho, jak někdo někoho ponižuje jen proto, že je jiný. A hlavně proto, že mu to prochází. A tak či onak tuší, že se to děje pořád, i když už jsou ze školy dávno pryč. Jenže to, co udělaly ty dívky dvanáctileté Terezce, je jak z béčkového hororu.
Násilnice jsou ve výrazné převaze – jak fyzické, tak i svým počtem – a ubližují jí opakovaně a systematicky. A nikdo z přihlížejících dětí se jí nezastane. Možná se bojí, aby se zloba těch „mlátiček“ neobrátila proti nim, možná to schvalují. A možná, že je jim to jedno.
Stejně, jako to bylo jedno – podle slov matky oběti – i škole, kde Terezku šikanovali už dlouho předtím, aniž by s tím vedení ZŠ něco dělalo, i když na to prý opakovaně upozorňovala.
To víte, vyšetřování šikany ve škole může přece „zbytečně“ vyvolat rozruch mezi rodiči nebo dokonce vzbudit zájem školní inspekce. Kdežto když se vše hezky zamete pod koberec, škola může vypadat vzorná, nebo přinejmenším jako bezproblémová. Jakou cestou se asi vydáte, chcete-li mít „klid“?
Jenže můžete mít opravdu klid, když se ve vaší škole odehrává něco takového? Když se místo, které má být prodchnuto Komenského ideály školy hrou, pro ty, kteří se nějak liší, stane bojovou arénou, ve které vždy prohrají ti menší a slabší?
Zdroj: autorský text
