Zatímco dnes si děti ve škole o přestávkách surfují na internetu na chytrých mobilech, před pětadvaceti lety tomu tak nebylo – děti sbíraly hokejové kartičky a hrály pogy. Poprat se ale o ně dovedly stejně jako dnes o telefony.
Kluci ujížděli na hokejových kartičkách
Už v první polovině devadesátek se u nás rozjela přímo hokejová mánie. Ta souvisela s rostoucí kvalitou českého hokeje, která byla vlastně započata na světovém šampionátu ve Vídni v roce 1996 a korunována byla slavným Naganem 1998 a zlatým hattrickem (ČR vyhrála mistrovství světa v letech 1999, 2000, 2001). Zejména chlapci si v této době kupovali hokejové karty, které následně vyměňovali za jiné. Sbírali karty svých idolů a o konkrétní hráče by se mnohdy i poprali.
Kartiček bylo hned několik, nejvíce se asi sbírala kanadsko-americká NHL. Mezi nejznámější druhy patřily například karty Score, Pro-set, Upper-Deck či Premier. Pozadu nezůstala ani česká extraliga. Vydávány byly i karty zn. APS, které zobrazovaly hráče a trenéry české nejvyšší soutěže.
Kartičky byly opravdu velký fenomén a i přes svou mnohdy vyšší cenu (jeden balíček stál v roce 1995 i 60,- Kč), doslova zaplavily české školy, kde se živě na chodbách a ve třídách o přestávkách směňovalo.
Pogy
Podobným fenoménem jako hokejové kartičky byly i pogy. I tato hra byla velmi populární v první polovině devadesátých let. Své jméno získala podle ovocného džusu POG, jehož víčka se původně používala ke hře. Pogy vznikly ve třicátých letech na havajském ostrově Maui, poté byly repopularizovány společností Canada Games, která je uvedla na americký trh na začátku devadesátek.
Někdy okolo roku 1997 se pogy dostaly i do Česka. Hra s kartonovými kolečky, na kterých byl obrázek podle druhu pogu, si rychle získávala oblibu u mládeže, zejména na prvním stupni základních škol.
Kromě sbírání různých sad pogů (jako například jiného tvaru než kruhu, kolekce The Simpsons. Looney Tunes apod.) se s nimi hrála hra. Hráči vsadili určitý počet pogů a postavili je do „komínku“ na sebe tak, aby rubovou stranou byly nahoře. Poté se tzv. házítky (kiny), tedy plastovou či kovovou verzí pogu, strefovali do komínku. Hráč, kterému se podařilo úderem kina některý z pogů otočit (lícní stranou nahoru), tento pog získal. Takto se hráči střídali, dokud nezbyl v komínku ani jediný pog.
Obzvlášť vyhrocené pak byly souboje přímo o házítka (nebo házedla). Ta se vyskládala na sebe stejně jako pogy a pak se pokračovalo stejně. Házítka, stejně jako pogy, nebyla všechna stejná. Kromě základního rozdílu na plastové a kovové byl ještě rozdíl v jejich tloušťce. To bylo mezi dětmi tenkrát hádek, čím se smí a čím se nesmí házet.
Výjimkou nebyly hry ani o popelnici. Popelnicí se nazývala plastová tuba kruhového tvaru o velikosti pogů, do které se pogy na sebe skládaly. Děti často hrávaly hry i o tyto popelnice. Stejně jako dnes chytré telefony, v devadesátých letech se společenská prestiž u dětí určovala podle toho, kdo měl jaké a kolik pogů.
Na čem jste tenkrát ujížděli vy?
Autorský text
