Honza Tuna v akci: Skutečný příběh ženy a jejich dětí jak z hollywoodského trháku

24.11.2022
Redakce

Světlana Molodyrenko na Ukrajině pracovala jako právnička zaměřená na ochranu ohrožených dětí. Po napadení Ukrajiny Ruskem utekla se svými dvěma dětmi před válkou. Manžel zůstal tam. Útěk před válečným běsněním ji přivedl do Prahy, kde si na živobytí vydělává úklidem. Reportér Honza Tuna přináší její příběh, který by nikdo nechtěl zažít na vlastní kůži.

Příběh Světlany (37) a jejích dvou dětí – pětileté holčičky Kiry a jedenáctiletého syna Maxima – začíná v malém hornickém městečku Dobropillja. Nad jejich domem prolétají ruské rakety a vybuchují o 20 kilometrů dál. Kvůli výbuchu se otevírají všechna okna v domě. „Děti se probudily. Kira, moje mladší dcera, hodně plakala, bála se. Můj muž šel druhý den do dolu, odpracoval si směnu, přišel domů a definitivně se rozhodl, že musím s dětmi odjet pryč,“ popisuje první dny války.

Kvůli dětem se vydává na útěk před válkou. Její manžel, který je horník, zůstává. „Moc se mi nikam nechtělo, ale ten pocit, že jsou naše děti v nebezpečí, je hrozný. Cestovali jsme dva dny, nespala jsem. V našem kupé bylo 10 až 12 maminek a okolo 7až 8 dětí. Vzduch v kupé byl velmi těžký. Nedalo se dobře dýchat,“ líčí strastiplnou cestu do bezpečí.

Dobří lidé

„Světlanu jsem poprvé viděl ve čtvrtek sedmého dubna letošního roku. V Košicích. V areálu koupaliště, které se změnilo v uprchlické centrum. Světlana seděla u stolu se svými dvěma dětmi a čekala. Měli jeden kufr. A jednu tašku. Nic víc. Byli v zemi, ve které nikdy předtím nebyli, nerozuměli jazyku, kterým se tu hovoří. Měli za sebou dva dny cesty namačkaní v evakuačních vlacích,“ popisuje Honza Tuna setkání se Světlanou na košickém nádraží.

Bylo to při šesté ze sedmi záchranných misí, při kterých s mnoha lidmi vozili z ukrajinských hranic do zatímního bezpečí ženy, děti a staré. „Plakala. Nemohla se dovolat svému muži. Nevěděla, jestli je živý a zdravý. Jestli na důl nedopadla raketa. Světlanu s Kirou a Maximem jsme ubytovali v malém suterénním bytě v Praze na Letné, který zdarma poskytla hodná paní Lenka se svým manželem a který opět známí i neznámí dobří lidé pod taktovkou mé dcery Zuzky a kamarádky Markéty Procházkové Hausnerové během měsíce zdarma zrekonstruovali a díky dárcům i vybavili,“ dodává Tuna.

„Teď jsem tady osm měsíců v Praze a nikdo neví, kdy válka skončí. Moje děti chtějí opravdu hodně domů. Hodně chtějí za tátou. Za svými pejsky, kočkami a křečkem. Ale na otázku ‚Kdy pojedeme?‘ neznám odpověď,“ říká Světlana. Ještě v září se chtěli vrátit na Ukrajinu, její syn ale onemocněl, dostal zánět kyčelního kloubu, následně onemocněla i její dcera a Světlana. Neodjeli, což jim nejspíše zachránilo život.

Světlana si našla v Praze brigádu, protože se stará o nemocné děti a musí být s nimi, krom státní pomoci je finančně podporuje i manžel z Ukrajiny. „V Praze nepracuji jako právnička, bohužel, protože neovládám úroveň komunikace v českém jazyce, kterou vyžadují organizace a podniky v Praze. Moje práce zde je úklid, ale jsem spokojená s každou prací, kterou dělám,“ říká.

Miliony příběhů

Před válkou neutíká poprvé a po ní se chce vrátit zpět na Ukrajinu. Přesně ví, co udělá jako první, až se bude moci vrátit na Ukrajinu. „Vím jedno, že můj muž na mě bude čekat na nádraží. Velmi pevně ho obejmu. Pak budu líbat zem, na kterou vstoupím poprvé po skončení války,“ říká Světlana.

Pro Čechy má osobní vzkaz. „Českým lidem chci poděkovat. Poděkovat za vše, co pro nás děláte. Za vaše dobré srdce, milosrdenství a pochopení naší situace. Velké díky od našeho ukrajinského lidu. Děkuji za mě osobně i za moje děti. Protože vás trápí vaše osobní problémy. V této situaci nám dáváte vše, co můžete dát. Vaše dobré srdce. Vaši pomoc ve všem. Vaší pomoci si velmi vážíme a jsme vám za vše velmi vděční. Moc Vám děkuji,“ říká Světlana.

Podobných příběhů jako je ten Světlany jsou teď bohužel miliony. Ještě před rokem touto dobou mnozí nevěřili, že něco takového je v Evropě 21. století možné. Bohužel je. A proto se zlu nesmí ustupovat. Jinak sílí. A příště můžeme být na řadě třeba my.



Nepřehlédněte