• nezarazene
  • Zprávy
  • Stalo se
  • Sport
  • Kultura
  • Ze společnosti
  • Zajímavosti
  • Hynek Čermák: Když jsme seděli během covidu všichni doma, měl jsem pocit, že kultura je v háji

    13.2.2024
    Jan Januš

    V Divadle Bez zábradlí zkouší se svým synem Bořivojem kontroverzní hru Koza aneb Kdo je Sylvie a v kinech právě září jako hrabě Frank Kostka v pokračování humorných příběhů Evžena Bočka Aristokratka ve varu.

    Do kin nedávno zamířil váš nový film Aristokratka ve varu. Jaké bylo natáčení a jak jste těšil na to, až tenhle film uvidí diváci?

    Byl a jsem na to hodně zvědavý. Před premiérou jsem z Aristokratky ve varu viděl asi jen pět vteřin, a to když jsme dodělávali postsynchrony. Jirka (Vejdělek, režisér filmu – pozn. red.) totiž přesně ví, co dělá, tak žádná dodatečná práce skoro nebyla potřeba. Říkal, že je z výsledku nadšený, že je spokojený tak z 90 procent. Což je u režiséra hodně… většinou to bývá tak, že si režisér vysní nějaký film, při jeho realizaci začne dělat kompromisy a skončí třeba na 50 procentech.

    Protože mu to všichni okolo kazí.

    Přesně (úsměv). Takže tady Jirka říkal, že se mu to líbí. Film jsem tak viděl až na premiéře. A to sám sebe ve filmu málokdy zvládnu.

    A první díl, Poslední aristokratku, jste tedy viděl?

    První díl jsem samozřejmě viděl. A i ve druhém zůstaly ty základy: jedná se o komedii, kameru dělal Vláďa Smutný, je tak na co koukat. Taky jsme se dohodli, že budeme pracovat s poměrně vysokou hereckou nadsázkou. To už se v Česku málokdy v komediích dělá, uvidíme, jestli se nám to podařilo. Protože to není jednoduché, ve filmovém herectví se teď používají spíše takové civilismy. Tomu jsme se ale chtěli my vyvarovat, pro herce to tedy byla skvělá nabídka. Doufám, že se nám podařilo natočit něco ve stylu francouzské komedie.

    Zároveň je role hraběte Franka Kostky pro vás trochu jiná, než jsou ty, které hrajete obvykleji…

    Vlastně ani ne. Ono to tak jen vypadá, že hraju nějaké drsňáky. Dobře, Rapl, ale to není zase až takový drsňák, i když je to detektiv. Pak mám ve filmografii nějakého gangstera, ale to byl spíš pitomec. Ale vezměte si třeba Dabing Street, Americké dopisy nebo Františka ve Vinařích…

    Nedávno jsem viděl znovu Nevinnost, i tam hrajete policajta, ale i on je velmi jemný…

    Nevinnost pro mě byla zásadní. Nejen jako obrat v mé herecké kariéře, ale už když jsem četl ten krásně napsaný scénář, věděl jsem, že tam bude co hrát. Ten policajt tam řeší kromě práce hlavně svoje city a svůj vztah k postiženému synovi. A skutečně tam tak bylo co hrát.

    Takže Aristokratka pro vás herecky není nic tak úplně nového?

    Celoživotně inklinuju ke komedii a byl to i důvod, proč jsem začal dělat divadlo.

    Jste fanda knížek Evžena Bočka, podle nichž se příběhy Aristokratky natáčejí?

    Nejsem. Protože za prvé knihy moc nečtu, nemám na to čas. A za druhé, je těžké přečíst si knihu a pak tvořit roli ve filmu. Pro mě je to nebezpečné, takže já tvořím roli ze scénáře. Jinak se herec zavede do spousty slepých míst. Řešili jsme to i u filmu Prvok, Šampón, Tečka a Karel, kde jsme se dostávali k tomu, že motivace postav byla často v knize jiná, než pak ve scénáři a ve filmu. Lepší je tedy knihu nečíst a řídit se jen scénářem, aby ta figura nebyla zahlcená.

    Aktuálně také zkoušíte v Divadle Bez zábradlí hru Edwarda Albeeho Koza aneb Kdo je Sylvie? S režisérem Ondřejem Zajícem to není vaše první spolupráce…

    Není, známe se už z fakulty, kde jsme spolu udělali spoustu zajímavých věcí. Začali jsme Dostojovského Idiotem, kde jsem hrál Rogožina a Martin Myšička hrál Myškina, Kristýna Frejová Nastasji Filipovnu, byla tam Lenka Vlasáková… Šlo o jejich absolventské představení, na DAMU totiž všichni chodili o rok výš než já. A dotáhli jsme to do stovky repríz v Divadle Rokoko, což není u absolventského představení z Disku úplně typické. Vytvořili jsme tam také poměrně známou inscenaci Tramvaj do stanice Touha Tennesseeho 
Williamse s Bárou Lukešovou v hlavní roli a opět s Lenkou Vlasákovou v roli mé ženy. To bylo krásné představení. S Ondrou jsem toho udělal hodně, byl jsem v angažmá v Divadle ABC, když on tam byl ředitelem. A teď jsme se po nějakých 15 letech znovu sešli, abychom udělali Štěstí, které hrajeme v Divadle Palace. Zároveň jsme si řekli, že si zkusíme dát Kozu. Je to světově známá hra, ceněného autora, držitele Pulitzerovy ceny, a také je v dnešní době velmi aktuální. Řeší, co je to láska a čím mohou trpět menšiny, které se vyžívají v jejím jiném způsobu. Bude to velmi kontroverzní představení. Počítáme s tím, že někdo během něj může i odejít. Ta hra je ale fantastická. Když jsem ji četl, tak jsem asi osmkrát nahlas a hystericky smál. To se mi moc nestává.

    V Koze budete hrát také s vaším synem Bořivojem. Je to výzva?

    Bořek skončil předloni studium na ostravské konzervatoři a ihned nastoupil do angažmá v Divadle Mír. V té hře se řeší velmi složitý vztah mezi otcem a synem a s tímhle nápadem přišel Ondra Zajíc. I pro mě je to velká výzva. Bořek nad tím hodně uvažoval, ale uvolil se, že do toho půjde. Bude to pro něj těžké, už proto, že pracuje v Ostravě a zkouší v Praze. Jsem na to zvědavý. A mám taky strašnou radost, že moji manželku tam hraje Petra Špalková, moje milá kolegyně, s níž jsem ještě neměl možnost sehrát tolik rolí. Potkali jsme se v Amerických dopisech, kde také hrála moji manželku, a kdysi dávno jsme spolu hráli v Činoherním studiu ve Zkrocení zlé ženy. Petra je velmi specifická a velmi dobrá česká herečka, s níž věřím, že uděláme něco, na co se diváci rádi podívají. Spolupráce s ní mě určitě posune dopředu, učí totiž herectví a má na něj jiný pohled než já, takže se o to můžeme výborně pohádat. Bude to skvělý!

    V Divadle Bez zábradlí hrajete už Milión s Vladimírem Polívkou. Jak vás baví tohle představení?

    Kluci Heřmánkovi (kteří teď Divadlo Bez zábradlí vedou – pozn. red.) jsou docela nadupaní, vědí, jak divadlo dělat a co od něho chtějí. Nepodlézají divákovi, je to od nich poměrně statečné. Jasně, že možná teprve sbírají zkušenosti, ale myslím, že opravdu odvážně. Třeba se nám i s pomocí Kozy a Miliónu podaří vybudovat scénu, která bude něco znamenat. Milión je autorská hra Viléma Dubničky, která stála za to hned po prvním přečtené. Je to komedie, hra pro dva herce, děláme si legraci z herectví a z herců. Lidi tohle mají rádi a my s Vláďou to taky moc rádi hrajeme.

    Na Milión je poměrně těžké se dostat, ta představení bývají vyprodaná. Je to tak, že jména Hynek Čermák a Vladimír Polívka jsou tak silná, že byste vyprodali cokoliv, nebo to má ještě jiný rozměr?

    To vám neřeknu, nevím. Samozřejmě z toho máme velkou radost, stejně jako z toho, že máme vyprodané Štěstí s Luckou Vondráčkovou. Pro mě je to skvělá informace. Když jsme seděli všichni doma během covidu, měl jsem pocit, že kultura je v háji. Kdo by chodil do divadla? Je tak pro mě šok, že každý večer hraju pro vyprodané divadlo. Nejsme na tom tak špatně, jak se nám některé sdělovací prostředky snaží vnutit. Český národ po kultuře touží a to znamená, že nezahyne.

    Milión je hra pro dva herce, Štěstí je hra pro dva herce, Africká královna…

    …je hra pro dva herce…

    Je to shoda okolností?

    Je to shoda okolností. Africkou královnu hrajeme 15 let. Dělat ve dvou je vždycky výzva, je to náročnější. Zároveň se dostanete hlouběji, s hereckým partnerem musíte navázat hlubší kontakt a v tom textu se dostanete mnohem dál. A když děláte ve dvou, rozhodně si nevyberete někoho, s kým se vám špatně pracuje. Hraju samozřejmě i ve velkých inscenacích, kde nás jsou na jevišti desítky. Ale k těmhle malým věcem si tak utíkám a uvažuji také nad tím, že bych udělal divadlo jednoho herce, abych se dostal ještě hlouběji.

    Jak to teď máte s Dejvickým divadlem?

    Dohrávám tam to, co se beze mě takzvaně neobejde. I v divadle je člověk samozřejmě nahraditelný, ale jsou inscenace, které jsou na to příliš mladé, jako je například Každý má svou pravdu nebo představení, která jsou tak semknutá, jako je například Zásek a kde nás hraje pět ve výtahu a neslezeme z jeviště, že by to bylo obtížné. Tohle budu dohrávat myslím ještě tak dva roky. Ale domluvili jsme se, že už nic nového zkoušet v Dejvicích nebudu.

    Jaký byl ten odchod z angažmá?

    Vždycky je to smutný. Byl to kus života, kolegové mi to rozmlouvali, ale chytli to až ve chvíli, kdy jsem byl rozhodnutý. V žádném divadle jsem v životě nebyl tak dlouho a cítil jsem velkou potřebu začít něco nového a nově se na divadlo podívat. A dobře jsem udělal. Bylo to pro mě správné rozhodnutí.



    Nepřehlédněte