Výzkum začal již na jaře 2020 v době nouzového stavu a v první fázi se zaměřil na data od neziskových organizací. Výsledky naznačily velkou latenci domácího násilí a zároveň nekonzistenci v řešení jednotlivých případů ze strany institucí, jako jsou policie, OSPOD, intervenční centra a další pomáhající organizace. Právě proto se na ně a na faktické fungování systému v létě 2020 zaměřila druhá fáze výzkumu.
Výsledky výzkumu mezi pomáhajícími institucemi (policie, OSPOD, intervenční centra atd.), který začal již na jaře, v době prvního nouzového stavu, a pokračoval v létě, podle výzkumnic potvrdily, že „i za nárůstu intenzity domácího násilí za pandemické situace systém pomoci funguje nekonzistentně – situace obětí se tak často vyhodnocuje na každém místě jinak“.
Nepřispívá to k důvěře v instituce
„To nepřispívá k celkové důvěře v instituce, což si uvědomují i někteří jejich zaměstnanci, ztěžuje to také orientaci v systému u často traumatizovaných obětí. Výzkum rovněž poukázal na skutečnost, že jednotlivé složky systému nicméně dokáží i za stávajících podmínek obětem pomáhat, pokud dobře využijí možnosti, které jim legislativa dává. Co výsledky výzkumu v obecnější rovině říkají o jednotlivých institucích a jejich fungování v době koronavirové pandemie?“ uvedly Blanka Nyklová ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR a Dana More z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.
„Z rozhovorů s policisty a policistkami vyplývá, že se Policie ČR mnohde potýká s nedostatkem kvalifikovaného personálu. V řadě případů je to zejména nedostatek zkušeností, co komplikuje schopnost policistů vyhodnotit na místě, zda se jedná o domácí násilí či zda je skutečně na místě vyhodnotit situaci jako ojedinělý incident. Z výzkumu vyplývá, že násilí je lépe podchyceno tam, kde PČR zůstane s rodinou ve styku a zapojí do monitorování či řešení situace další složky, např. OSPOD, intervenční centrum či neziskovou organizaci,“pokračovaly. Podstatnou roli podle nich rovněž sehrává proaktivní přístup nadřízených, kteří mohou, ale ne vždy skutečně revidují veškerá hlášení tam, kde by se o domácí násilí mohlo jednat.
Lépe fungují proaktivní pracoviště
„Také u případů, jež řeší OSPOD – tedy tam, kde se domácí násilí děje v přítomnosti dětí –, výzkum ukázal, že lépe fungují proaktivní pracoviště, která se i během nouzového stavu snažila udržovat styky s rodinami, u nichž předpokládala možnost nárůstu násilí, případně preventivně navštěvovala lokality, kde nárůst násilí předpokládala. Relativně kriticky byla hodnocena spolupráce s přetíženými Úřady práce a skutečnost, že sociální dávky i dávky v hmotné nouzi byly v době nouzového stavu vypláceny mnohdy se značným zpožděním, což velmi tíživě dopadá na osoby řešící situaci domácího násilí, na nichž jsou často závislé děti,“ dodaly výzkumnice.
Upozornily též, že „analýza rozhovorů s terapeutickými pracovníky, ať už v rámci intervenčních center či projektů zaměřených na pomoc rodinám procházejícím akutním konfliktem, ukázala, že během a po skončení první vlny epidemiologických opatření docházelo a dochází k extrémnějším útokům ze strany osob, jež se chovají agresivně, a zároveň lze odhadovat, že dopady násilí budou za nejisté společenské situace vážnější“.
Patrná je podle nich tabuizace sexualizovaného násilí, problém je též, že komise, které posuzují případy domácího násilí v přestupkovém řízení, kde jich většina končí, „nemají potřebné kompetence k posouzení spáchaného násilí a jeho následků“. Výzkumnice dodaly, že se potvrdila potřeba zřízení dalších míst v azylových domech a jejich adaptace na krizovou situaci. Upozornily též na přetrvávající přetíženost neziskových organizací.
