Výstava Ivany Lomové v galerii na Národní třídě se skládá ze tří částí a prezentuje její nejnovější cykly obrazů.
MIA CAMERA MOJE VĚZENÍ
V suterénu se ze tmy vynořují obrazy inspirované záběry z filmů. Jedná se o interiéry pokojů, ve kterých nikde nenajdeme otevřené dveře do vnějšího světa, okna jsou rovněž zavřená. Ivana Lomová maluje uzamčený, do sebe soustředěný prostor, interiéry, ve kterých jako by se zastavil čas, vše prostupuje zvláštní klid a ticho. Jedná se ale pouze o zdánlivý klid.
Filmy, které si pro své obrazy možná nevědomky vybrala, spojuje téma velmi silných ženských hrdinek. Často opuštěných, zoufalých a osamělých, mnohdy páchajících sebevraždu, aby tak unikly ze života, ve kterém se cítí jako ve vězeňské cele. Některé obrazy mají titulky, které vnášejí do mlčenlivých obrazů hlas, čímž vzniká zajímavý kontrast. Titulky psané v různých jazycích naznačují, že lidské emoce, strasti i radosti, zoufalství i naděje jsou něčím, co nás spojuje, ať žijeme kdekoliv a mluvíme jakýmkoliv jazykem.
MIA CAMERA MŮJ POKOJ
V přízemí galerie můžeme vstoupit jakoby do autorčina dětského pokoje. Ivana Lomová se nevrací k dětství skrze hračky jako například Petr Nikl, ani nezpracovává úzkostné stavy jako Josef Bolf, ale vstupuje do dětství skrze ty nejobyčejnější předměty. Skrze ubohé povadlé květiny, okno, lampu, záclony nebo ubrus. A tyto předměty maluje tak detailně, pečlivě a zaujatě jako by si je upřeně a zvědavě prohlíželo malé dítě, které se ocitlo samo v pokoji.
MIA CAMERA MŮJ FOTOAPARÁT
Obrazy v prvním patře bychom mohly zařadit do dlouhé řady autorčiných děl zachycujících Prahu. Během pandemie covidu vyfotografovala a následně namalovala Ivana Lomová své rodné město, ale zcela jinak než doposud. Zaměřila se na oprýskané zdi a omítky domů, jejichž povrch, mistrně zpodobněný, působí jako vizuální delikatesa, která by sama o sobě mohla diváka uspokojit. Ale je v nich vážnější sdělení. Fotoaparát Ivany Lomové zachytil zdi a stěny skrze které nevidíme nebe, stávají se jakousi bariérou, za kterou jsme uvězněni. Na některých obrazech tušíme, že za zdí se nachází krásná zahrada nebo park, ale nikde nejsou otevřené dveře (ostatně podobně jako u filmových interiérů), kterými bychom mohli projít. Obrazy tak mohou odrážet pocity spojené s izolací a osamělostí během pandemické situace, ale i pocit uvězněnosti, který odkazuje k existenciálnímu údělu člověka. A právě to spojuje obrazy v patře galerie s těmi, které jsou v přízemí a v suterénu.
Ivana Lomová ve svých nejnovějších obrazech mluví o smutku, nostalgii, pocitech uvězněnosti a osamělosti, pocitech, které lidé sdílejí napříč celým světem. Možná proto k nám obrazy na výstavě Mia camera promlouvají tak důvěrným tónem.
Ivana Lomová se narodila v roce 1959, žije v Praze. Studovala Fakultu architektury ČVUT Praha (1978-83).
Od roku 1984 publikovala kresby v novinách a časopisech, ilustrovala více než 25 knih, zejm. pro děti a mládež, napsala a nakreslila komiksový seriál pro děti.
Volná kreslířská a grafická tvorba, zprvu v duchu tzv. české grotesky, s nad-sázkou komentuje společenskou situaci a její vliv na psychiku jedince; postupně se emancipuje od ironie a získává hlubší existenciální vyznění. Významným tématem je paměť, vzpomínky, společenské a rodinné rituály, vztahy mezi blízkými lidmi, postoje a očekávání vyplývající z genderových rolí, samota a složitost vztahů mezi mužem a ženou.
Pracovala i pro kreslený film (Večírek, námět, scénář, výtvarnice,1990, režie Boris Baromykin, Krátký film Praha).
Zdroj: Máša Pivovarová, kurátorka GVŠ
